Před chvílí jsem si pustila CD od formace 3D, kterou jsem poslouchala, když mi bylo asi šestnáct let. Manžel mě taktně upozorňuje, že je po desáté hodině večer a ne všichni sousedi 60+ jsou fanoušci Chaozzu a jim podobných, tak jsem aspoň ubrala na hlasitosti.
Pravda, taky to neposlouchám často, ale stejně to jednou za čas není špatné. V té době jsem taky řešila úplně jiné starosti, například, kde seženu mikinu s kapucí a ty „skejtové“ tenisky. No v době, kdy mi bylo šestnáct, a bydlela jsem v malém městečku na jihovýchodě Moravy, byl jediný obchod s dostupnými věcmi New Yorker v Brně a tenisky Vans jsem sháněla celou věčnost. Celé léto jsem chodila na brigádu, abych si na konci sezóny mohla do Brna zajet a něco si koupit. Taky jsem jednou chtěla „martensky“. Stály 4 tisíce. Když jsem na konci letní brigády dostala výplatu 6 tisíc, od martensek jsem upustila a koupila si za těch 6 tisíc jiné boty a k tomu další hadry na celý školní rok. Asi jsem si v tu chvíli uvědomila hodnotu vlastnoručně vydělaných peněz.
Teď v době, kdy chodím do práce, platím hypotéku a povinné ručení na auto si hodnotu peněz uvědomuji taky. Ale ta věčná zodpovědnost je někdy tak svazující. A i když jsem dvakrát tak stará jako v době prvního poslechu tohoto CD, jak zpívají 3D „ňáky věci se nikdy nezměněj“ a ta puberťačka tam ve mně někde stále je. A tak prostě potřebuji večery, jako je tento. Večery, kdy si pustím pubertální muziku, s těhotenským břichem rapuji po ložnici vedle nachystané dětské postýlky, ve které bude za pár dní spinkat moje první miminko, a vzpomínám na dobu, kdy mikina s kapucí pro mě představovala to nejlepší, co mě ten měsíc čekalo.
