Vždycky jsem si myslela, že se v muzice celkem vyznám, respektive, poznám jak se jmenuje ta která písnička a kdo ji zpívá. V podlední době se v tom ale začínám trochu ztrácet a to i přes to, že mám rádio nebo CD přehrávač zapnutý od rána do večera, poslouchám rádio u snídaně, ipod v metru cestou do/z práce, rádio v práci a pak zase doma. O víkendech vyrážím občas někam tancovat a druhý den pak ležím s kocovinou a potichu mi k tomu hraje piano ze soundtracku k Amelii.
Začínám být v muzice celkem konzervativní a i když si občas pustím do bytu něco z té „moderny“, Simon s Garfunkelem se u nás doma točí poslední dobou tak často, že se bojím, aby se mi za chvilku neošoupali. Osobně mám radši písničky, ve kterých se zpívá, pokud možno krásným, počítačově neupraveným hlasem a ještě lépe celé věty, které mají i nějaký smysl. V tomto mají rapeři celkem výhodu, protože ti, i když nezpívají, ale v podstatě mluví, vypráví zpravidla nějaký příběh a tak jim zpívací část odpouštím. Ale písničky o textu (zřejmě) „Chico, chico“ opakujícím se stokrát za tři minuty, které jsou jediným textem písně nebo moje velmi neoblíbená píseň We no speak Americano (alespoň jsem to takto viděla někde napsané), mě opravdu do varu nedostávají. Je ale pravdou, že většinou to všechno „jenom“ slyším. Protože nemám televizi, videoklipy se ke mně dostanou málokdy a to jen, pokud si vyloženě najdu nějakou písničku na hudebním webu youtube. Občas bych jim asi měla dát šanci, odprezentovat se i vizuálně.
Minulou sobotu se mi to podařilo. „Zatoulala“ jsem se k jedné televizi a strávila hodinu s hudební stanicí Óčko a pořadem Rozjezd. Musím říct, že nastal obrovský kontrast s videoklipy, které jsem si den před tím hledala na youtube. Chansony Edith Piaf a Charlez Aznavoura nepatří k těm novějším, a pravda, jejich video vypadá většinou tak, že přijde paní/pán k mikrofonu a svým hlasem posadí všechny na zadek.
U pořadu Rozjezd mě posadila na zadek věc uplně jiná. Část písniček byla stylu R´n´b, který mám vcelku ráda. Usher nebo Beyonce jsou pro mě známá jména a občas jsem se na jejich klipy mrkla. Musím říct, že přesto, že jejich videoklipy jsou mnohokrát „sexy“ , většinou se v nich odehrává alespoň jakýsi příběh. Bohužel sobotního rána jsem narazila na videoklipy, kde chyběla nejen muzika, ale i jakýkoli příběh. Většinu těch písní jsem znala z rádia. Bylo tam i moje „oblíbená“ písnička „Chico, Chico“, kde jsem díky videoklipu zjistila, že v ní zpívá i nějaká slečna, jíž ale mladík zastiňuje svým neustále se opakujícím jediným slovem, ale jinak mě klip moc neoslovil. Nijak zvlášť mě nezaujaly ani další, jednalo se o nováčky, alespon pro mě a měla jsem pocit, že co neodzpívali, snažili se nahradit nahatým zadkem či naducaným výstřihem. Pro příklad videoklip začal příjezdem drsného chlapíka na motorce, následoval zpěv, respektive vysokým hlasem opakující se věta stále dokola a kolem se zmítající zadky a prsa. Následovala další píseň, prsa, zadky, bazén, stříkající šampaňské, prsa a ještě více zadků, miniaturní bikiny, prostě hip hop/rap/r´n ´b jízda. Písně z rádia, které mě nezaujaly hudbou, nedohnaly to videoklipy
Ale pak se to stalo! Přišel „oblečený“ videoklip. A ne jen tak ledajaký oblečený videoklip. Skupinu Nightwork jsem v rádiu párkrát zaslechla a upřímně mě jejich písničky do té doby příliš „nechytly“, ale ve chvíli kdy jsem uviděla videoklip k písni „ Tepláky“ , pochopila jsem, že na ně dosud nahlížím zcela špatně. U této skupiny byl pro mě právě jejich videoklip klíčový, protože nejen, že byl oblečený a to do luxusních tepláků, ale byl pro mě úžasným relaxem a recesí, která mě rozesmívala po celou dobu sledování toho videoklipu. Ano, i v jejich videoklipu se objevila jedna známá prsatá kočka, ale v kontrastu s textem „kule dej si do prava“ neměla s předchozími videi nic společného. Pak už na Óčku následovaly další holé prdelky v bikinách, ale já jsem měla v hlavě jen kníraté kluky krepčící v teplácích. Hledala jsem další jejich videoklipy na internetu a bavila jsem se skvěle dál.
Pokud to Nightwork umí pokaždé takto rozjet, myslím, že další koncert na který vyrazím, bude právě jejich. No jak vidím, oblečená muzika se stále ještě dělá a zpěv se může krásně rozvinout nejen v poklidné harmonii. Sranda a recese musí být!
