Je to dva dny, co mi volá má mladá přítelkyně Adéla.: "Prosím tě, víš co se děje? Jsou tu redaktoři z Playboye a chtějí mě fotografovat nahou a napsat o mně."
Má přítelkyně je krásná, zrzavá, štíhlá a dlouhá a ve svém oboru (výtvarnice) známá. Ale že by tolik?
"Jak se o tobě dozvěděli?"
"Přečetli si knížku, kterou jsi o mně napsal a zajímali se, kdo doopravdy jsem..."
(O knížce Pornoherec na penzi jsem informoval v minulém blogu.)
"Playboy ti ublížit nemůže, to je krásnej a důvěryhodnej časopis. Ale vyjasni si podmínky a nenech se fotit bez smlouvy. A zavolej mi, jak to dopadlo."
Zavolala asi za dvě hoďky, evidentně namazaná: "No... hele... dobrý, za chvíli na to jdeme..."
"Na co?"
"No na focení."
"To tě budou fotit u tebe v ateliéru?"
"Jo, jo, jo.... jen čekáme, až mi zmizí otlačky od kalhotek."
"To tě svlíkli rychle," pravil jsem dost vztekle. "Co jsi pila?"
"Přinesli láhev vizoura..."
"No teda... A co smlouva?"
"Jo, dobrý. Podepsaná."
"A za kolik?"
"Za pět tisíc. Dobrý, ne?"
"Ty ses snad zbláznila, Adélo!" rozčílil jsem se. "To se necháš svlíknout a fotit do časopisu nahá za pět tisíc? Holky, co se neumějí ani podepsat, do toho jdou za těžký prachy! Co tě to napadlo? Prosím tě, jsou ti chlapi opravdu z Playboye?"
"Jsou! Co žárlíš, prosím tě!" A zavěsila.
Ještě jsem se v novém průšvihu nerozebral a za chvíli mi volá Dáda, její sestra. "To v tom Adélu necháš? Svlečenou a okradenou?!"
Snad Dáda zabrání nejhoršímu, utěšoval jsem se. A už jsem se hnal do auta.
Atelier mi otevřela Adéla... oblečená. Dáda se protáhla mezi dveřmi. "Já už musím běžet!"
"Tak kde máš ty gaunery?"
"Hele, hele, nech toho... Vypadáš, jako bys ani nevěděl, kolikátýho je."
"Proč bych to měl vědět? Fotili tě?"
"Apríl, miláčku!"
"Adélo, asi tě zabiju," usoudil jsem.
"A nechceš mě svlíknout a okrást ty?"
"Svlíknout ano, ale okrást? O co?"
"Zas o nějaký ty iluze... Tak hezky to umíš."
Vyhověl jsem jí ve všem a snad to ani nebyl takový Apríl.
