Ve většině příspěvků se člověk dočte, že problémy, které vidí, přicházejí odněkud z okolí a proto je nemůže nijak ovlivnit, jen na ně stále poukazovat. Toto byl dlouho i můj názor, ale ten jsem si v poslední době hodně pozměnil – špatnost je i v samotných lidech. Začal jsem se zamýšlet nad tím, zda jsme tak špatní nebo jsme si tu špatnost do sebe něčím nebo nějak zanesli.
Jako tazatel neboli anketář jedné marketingové firmy jsem přišel k zajímavému závěru. Při oslovování osob z různých zemí mě překvapilo, že zatímco občané z Rakouska, Německa nebo Holandska si téměř vždy našli čas a ochotu odpovědět na pár otázek, které jsem jim jednoduchou němčinou položil a bez problémů, bez strachu a téměř vždy s úsměvem odpovídali, zatímco u odpovědí českých, slovenských i polských občanů byl přístup jiný - byla tam často cítit neochota, nedůvěra nebo dokonce odmítnutí. Jen velmi zřídka jsem cítil, že dotyčný má radost z toho, že mi vyhověl a poskytl pár základních informací, které nesbírám pro vlastní potěšení, ale pro určitou společenskou potřebu. A tak jsem si několikrát položil otázku, kde je problém. Je to národem a jeho mentalitou, je to vývojem a stupněm vzdělanosti a inteligence nebo je to výchovou? Po určité době jsem přišel k závěru, který by se měl hodně přibližovat realitě. Dvě až tři generace této společnosti byly vychovávány v socialistických podmínkách, kde byly potlačeny nebo dokonce převráceny určité přirozené lidské vlastnosti. Jednou z takových byla skutečnost, že v obchodní oblasti, kde se hodně výrobků těžko shánělo, byla osobou zvýhodněnou nebo také dominující, osoba prodávající, zatímco proti němu stál v ponížené poloze nakupující, který mohl jen doufat, že bude mít štěstí a bude úspěšný. To vedlo k tomu, že smluvní podmínky si stanovoval prodejce a kupující na ně musel vlastně přistoupit, ať byly pro něho jakkoli nevýhodné, protože mu prostě nic jiného nezbývalo. Toto povědomí lidí o určité zvýhodněnosti jedněch proti jiným zde nejen vzniklo, ale stále přetrvává a lidé se i po 23 letech, po skončení období budování socialismu, nedokáží vyrovnat se změněnými stavy a možnostmi potřebné reakce a případné obrany. Pro tyto starší generace bude ještě nějakou dobu platit, že ten co něco nabízí nebo jen žádá o pár informací (ono to hned z původní nabídky není zřejmé a lidé to nedokáží rozpoznat), je ten dominantní a agresivní, před kterým je nutné co nejrychleji prchnout nebo se co nejpevněji obrnit, aby někdo naší slabosti nezneužil. Nepochopili, že jednou základních podmínek lidské existence je otázka spolupráce a myšlenka, že nikdy nevím, koho a kdy budu potřebovat, proto počítám-li s tím, že se někdy v budoucnu na někoho obrátím o radu nebo pomoc, musím nejprve něco udělat pro něho. Jsou to takové dobré sousedské vztahy, pěstované mezi přáteli nebo na vesnici, kde se lidé více znají. Věřím, že se brzy situace obrátí, že zvýhodněnou osobou bude kupující, který bude přistupovat na dané podmínky a dokáže se proti nekalým praktikám dostatečně dobře bránit i prostřednictvím k tomu vytvořených nezávislých institucí. Tak by měl opadnout i strach z různých, v současné době se často vyskytujících, prodejních praktik některých obchodních a prezentačních firem, které svým jednáním dovedly lidi k uzavřenosti a neochotě jednat spolu jako rovný s rovným. Přímo panický strach nám sem zanesly západech řízené sdělovací prostředky, které by jen s takovými informace v jejich mateřské zemi určitě neobstály. Poukazováním jen na problémy a to bez potřebného řešení, se mezi lidi zanáší jen strach a nedůvěra vůči sobě navzájem. Lidé potřebují vidět i řešení a především cítit, že jsou schopni se bránit a ubránit proti všemu zlému. Příkladem by měly být i vlády a státní organizace, hájící zájmy lidu. Kéž by se jak sdělovací prostředky, tak i politici poučili a přispěli k lepší atmosféře v této zemi co nejdříve.
