Svádět současnou zhoršenou ekonomickou situaci na EU bych nepovažoval za rozumné a opodstatněné. Myslím, že vše, co tu hlavně v posledních čtyřech letech prožíváme, by zde bylo i v případě, že bychom byli samostatný svobodný stát nikým neřízený a žádnými cizími nařízeními nesvazovaný. Ale prosím, myslete si, co chcete, váš osobní názor vám neberu.
Ve světě se změnilo rozložení sil a stále více se prosazují země, které jsme ještě nedávno považovali za rozvojové. Úroveň jednotlivých zemí se stále posuzuje podle toho, jaké množství HDP resp. HDP na osobu vyprodukují. Jenomže produkce každé země se přepočítává nejčastěji na dolary a právě tato skutečnost zkresluje statistické údaje, protože kdyby se vše vykazovalo od množství odpracovaných hodin nebo vyprodukované produkce, statistiky by byly určitě jiné a vyspělé země by na tom byly daleko hůř, než jsou dnes.
Rád bych v tomto článku upozornil právě na hodně výraznou změnu poměrů a její důsledky, které světoví ekonomové neberou dostatečně na vědomí. Výměnný obchod je sice krásná společensky prospěšná činnost, ale přesto je to určitý boj kdo z koho. Ještě nedávno si vyspělé země mohly dovolit dělat co chtěly, mohly kdekoli působit bez omezení, tedy být v útoku, jenomže situace se změnila. Současný vývoj je dost podobný situaci za druhé světové války. Dokud se každý stát bránil útokům německých vojsk, všechny země podléhaly drtivému náporu. Obrat nastal až tehdy, až se všechny okupované země sjednotily a vytvořily určitou protialianci. A právě v této situaci se nachází Evropa se svým velkým trhem pro levné asijské zboží. Evropští politici by měli pochopit, že pokud chtějí být proti ostatním vývozcům více úspěšní, musí změnit styl soupeření. Musí uznat sílu soupeře a co nejrychleji přejít na obrannou taktiku, tak jak se to děje třeba ve fotbale. Není třeba nějak omezovat výrobu nebo se stahovat ze zahraničních trhů, nýbrž se více spojit a vystupovat jednotně proti všemu, co způsobuje problémy. Je třeba zaujmout jednotnou obchodní politiku nejen proti těmto zemím, ale především proti nadnárodním koncernům, které tam tuto obchodní strategii realizují. Tyto firmy usilují o opak toho, oč usilují vlády, proto musí docházet k tvrdému souboji při rozdělování vytvořeného zisku. V tomto zatím jednotlivé vlády prohrávají, nadnárodní monopoly si s vládami jednotlivých zemí dělají co chtějí.
Místo toho, aby Evropské země vytvořily určitý blok a postavily se jednotně proti někomu, kdo má obrovskou ekonomickou sílu, tak to dělají obráceně. Místo toho, aby takové ekonomické síle řekly jasně, ano ty můžeš využívat náš trh, ale jen za těchto podmínek, tak se předhánějí v tom, kdo investora víc uplatí, dá mu lepší podmínky, nabídne nejnižší daně, případně jiné výhody. A potom se vlády diví, že nemají na důchody.
I já mám určité výhrady proti EU, určitě je tam hodně prohnilého, co bude třeba časem vyřešit, ale až jednou začne EU jednotně bránit svůj trh, potom má neději se ubránit. (Bránit znamená skutečně bránit, protože do protiútoku nemáme šanci přejít stejně jako USA nebo Japonsko při svých vysokých mzdových nákladech.) A pokud se v současné době některé zemi v rámci Evropy daří být úspěšnou, věřte mi, že je to stav krátkodobý a dočasný. Je to jen otázka několika let, kdy se současné její výhody změní na nevýhody (např. Švýcarsko, Norsko, Lucembursko apod.).
Nevím, kam se řadíte vy, ale pokud v rozhlase hlásí, že někde spadlo letadlo a zahynulo tam 150 osob, potom je mi z toho hodně smutno a to bez ohledu na to, zda tam zahynuli i Češi nebo ne. Zahynulo tam 150 osob, mezi nimiž bylo určitě i hodně dobrých, poctivých a pracovitých a to je škoda. Je to ztráta nejen pro postižené rodiny v jiných zemích, ale i pro celou Evropu.
Určitě jste si všimli, že Evropa se potýká se dvěma velkými problémy. První je ten, že ekonomické problémy mají nejvíce země ležící na okraji Evropy. Velký vliv na to má sice i mentalita obyvatelstva, ale přesto základem je i jejich poloha. Vždyť která větší firma by chtěla budovat své závody někde na okraji světa, když odbytiště svých výrobků má někde jinde. I v rámci jednotlivých zemí je poznat, jak jsou některé části opomíjené – málo průmyslové, což není náhoda. (chudý jih Itálie, severozápadní Francie, Irsko v rámci Velké Británie apod.) A jak se těmto zemím bude dařit za několik let, když u nás, kteří máme to štěstí, že žijeme ve střední Evropě, to je v centru hospodářského dění, už nyní má značná část obyvatelstva problémy s přežitím. Má i zde platit zákon džungle nebo savany, že jen silní mají právo přežít? Druhým problémem je samotná zadluženost zemí. Jak to všechno vzniklo? Jednoduše. Lidé si volí ty strany, které jim toho co nejvíce naslibují. Aby své sliby splnily, vlády musí porušit základní pravidla ekonomické rovnováhy. Pokud se chtějí udržet u moci, musí to tak dělat stále. A protože nad vládami už není žádná jiná, ještě vyšší síla, jsme tam, kde jsme. A nyní, když se má dát neodpovědným vládám a tím i stranám po prstech, stěžujeme si. Proč, že konečně chtějí udělat pořádek a zavést pravidla, která by se měla dodržovat? Vždyť to všichni chceme.
Myslím, že první kroky jsou už pozorovatelné. Vyspělé země už daleko jednotněji vystupují proti daňovým únikům i tzv. daňovým rájům. Myslím, že i spolupráce v oblasti potírání kriminality se výrazně zvýšila, výrazné výsledky jsou vidět i oblasti budování dopravní infrastruktury. Ne zbytečně se říká, že v jednotě je síla, proto je třeba se sjednotit a lépe hájit naše zájmy. V silách žádného státu není dosáhnout stejného úspěchu jako za předpokladu společného postupu. Nebyl bych proto s postupy EU takový pesimista jako jsou mnozí. Nechť je nám příkladem vývoj Spojených států amerických, který oficiálně započal roku 1776 a byl ukončen až po 80-ti letech velkou občanskou válkou severu proti jihu. Proto bychom měli věřit evropským politikům a doufat, že všechno dělají ve prospěch lepší budoucnosti nás všech. Tak jak dnes pomůžeme my jiným, tak někdy oni pomohou nám. A to platí nejen pro vztahy mezi státy, ale i mezi lidmi. Bohužel to zatím pochopilo jen málo lidí.
