Je až k pláči, jak jsou lidé dopleteni v tom, jak se jim žije a jak se žije jinde a to na základě ukazatele průměrných příjmů.
Vezmu si na pomoc dva zdroje informací, to je dva články nedávno zveřejněné na internetu. Ze stránek finance.cz, článek Průměrná měsíční mzda v zemích OECD za rok 2016 a článek z novinky.cz, Češi mají na útratu o 11 tisíc měsíčně méně než Němci, ze dne 21.9.2017.
V prvním článku jsou pro nás zajímavá tato data. Průměrná měsíční mzda v Německu je asi 106 tisíc Kč, Rakousku 98 tisíc Kč, Velké Británii 95 tisíc Kč, Česku 27,5 tisíce Kč. V druhém článku se zase píše, že průměrný Čech si za měsíc vydělá o 428 Euro méně než průměrný Němec a to v přepočtu na to, co si za vydělané peníze může pořídit. Vypadá to hrozně, jací jsme otloukánci v Evropě, málokdo se ale pozastaví nad samotnými čísly. Zatímco podle prvního článku jsou u nás mzdy proti sousedním státům o více jak 70 tisíc korun nižší a pokud je dáme do zlomku, jsou tam v průměru více jak 3,5 krát vyšší než u nás, tak v druhém článku je tento rozdíl už jen o 11 tisíc korun vyšší, což v převedení do zlomu je asi 1,4 krát vyšší než u nás. Máme tedy dva velmi odlišné výsledky, a proto si klademe otázku: Dělá si z nás někdo legraci nebo jsou ta čísla pravdivá? Dochází proto k tomu, že většina lidí tato čísla neumí správně posoudit, a tak mnozí politici pak mají možnost oblbovat mnohé lidí těmito informacemi a stavět tak občany proti vládě a parlamentu.
Já jsem asi před 3 měsíci na těchto stránkách uveřejnil článek – Porovnání životní úrovně v Česku a Rakousku, takže ti kdo jej četli, jsou už trochu v obraze o skutečných rozdílech. Tam jsem prokázal, že průměrná životní úroveň v Rakousku je asi jen o 25 % vyšší než u nás a to při více jak trojnásobném průměrném platu v Rakousku. Nebylo to samozřejmě úplně přesné, protože výpočet vycházel z jednoduché rovnice, ale myslím, že výsledek odpovídá realitě. Pokud tedy vezmeme dva výše uvedené články a zamyslíme se nad nimi, zjistíme, že ač jsou oba pravdivé, jen ten druhý poskytuje natolik objektivní údaje, že z nich můžeme dále vycházet a poměřovat se s Evropou, zatímco ten první slouží skutečně jen ke statistickým výpočtům a nic konkrétního nám o naší životní úrovni neříká. Tím chci říci, nenechávejme se jako národ strhávat málo říkajícími údaji bez patřičného komentáře. Jako anketář jedné organizace mám možnosti se dostat do různých rodin a tak mohu říci po tom, co jsem navštívil už více jak tisíc rodin, že mám i určité informace, které jsem takto získal. Z těchto informací, ale i z jiných informací z tisku mi vychází, že v této zemi má asi jedna pětina obyvatelstva nadbytek peněz, dvě pětiny nedostatek a dvě pětiny vychází docela dobře až dobře. K těm šťastnějším patří lidé středního a staršího věku, kteří už mají stabilní zaměstnání, odrostlé děti a splacené půjčky. Ti, co se mají dobře, se nikde neozývají, ozývají se jen ti, kteří se cítí poškozeni nebo nedoceněni. A teď vzniká otázka, zda si sami neubližujeme navzájem. Už to není jen stát, vysoké daně a sociální odvody (jak se píše), muslimové, jak slyšíme v televizi, ale i my sami, kteří negativně ovlivňujeme chod ekonomiky a vytváříme určité finanční pnutí. Platí to nejen pro Česko, ale i pro ostatní vyspělé země světa. Základní makroekonomická rovnice platná už více jak 100 let je, že S = I, což v překladu znamená, že úspory se mají rovnat investicím. Tak nějak to platilo v minulosti, kdy vysoké příjmy měli jen podnikatelé a ti je dokázali zpět investovat do nových investic. Tím se peníze točily. V dnešní době už ale existuje široké spektrum bohatých osob, kteří jsou dobře placeni, ale nepodnikají, proto peníze z velké části jen ukládají. Pokud vhodně utrácejí a to společnost chce a pořizují si luxusní domy, byty, jachty, auta a dovolené, je to v pořádku, protože tím podporují ekonomiku, ale pokud už vše mají a začínají jen spekulovat s drahými nákupy, které chtějí jednou v budoucnu ještě výhodněji prodat, potom to už není moc vhodné pro rozvoj ekonomiky.
Co společnosti dále ubližuje je to, že právě i z výše uvedeného důvodu mají banky nadbytek peněz a proto poskytují střadatelům velmi nízké úroky za uložené peníze, takže je lidé vkládají do nákupu nemovitostí i tehdy, když je nepotřebují. Tím nafukují ceny takových nemovitostí. Třetím nebezpečím pro ekonomiku je nízká nezaměstnanost. Z minulosti se ví, že hranice kolem 5 % je už kritická a pokud ještě klesá, vede to k přetahování a přeplácení zaměstnanců, jehož důsledkem je inflace. A ta je velmi nebezpečná, protože tak dochází ke znehodnocení úspor. A ještě jsou tu dvě skupiny osob, které i když nechtěně, podporují inflační tlaky hlavně s nemovitostmi. Jednak jsou to mladí lidé, kteří si z prací v zahraničí přivezli nebo stále přivážejí hodně peněz, a proto přeplácejí v současné době nedostatkové zboží, jakými jsou domy, byty a pozemky. Podobně společnosti ubližují i zdraví a bohatší důchodci, kteří se ještě nenaučili žít, žijí po socialisticky, to je málo utrácejí a snaží se všechny naspořené peníze nastrkat dětem nebo vnoučatům.
A na závěr si dovolím předložit jednu připomínku k samotným ukazatelům. Velmi často se jako základní ukazatel používá hodnota průměr. Ta je v mnoha případech velmi zkreslující, proto se doplňuje o hodnotu medián, to je střed. Ta už upřesňuje hodnotu průměr, takže člověk si už může udělat představu o odchylce od středu. Pokud bychom ale chtěli být velmi přesní, měla by se vykazovat i hodnota standardní odchylky, která ještě více upřesňuje odchylky napravo a nalevo od středu. Jako příklad uvedu následující:
Porovnáme-li platy fotbalistů Barcelony a Bayernu Mnichov, zjistíme následující: Jejich průměrný příjem je přibližně stejný, medián je také stejný, jen standardní odchylka je velmi odlišná. Je to tím, že 5 nejvyšších příjmů mají hráči Barcelony, potom je 11 příjmů hráčů Bayernu a teprve potom 6 hráčů Barcelony. Z tohoto příkladu vyplývá, že teprve ukazatel standardní odchylky skutečně vyjadřuje rozdíly v příjmech.
