Společnost je demokratická a postojově vyvážená tehdy, když se dovídáme zprávy objektivní a předložené očima nezaujatého informátora.
Zatím jsem se o Rusku nedočetl nic pozitivního, i když jsme na něm docela závislí, protože topíme plynem a ten k nám přichází především z Ruska. Kdyby nám omezili dodávky, tak bychom asi seděli při televizi zabaleni v dece při 15 stupních celsia.
Je to nějaký týden, co jsem se vrátil z poznávacího zájezdu do Gruzie a Arménie. Když jsme byli v Arménii, naše průvodkyně, která byla z Jerevanu a bylo jí asi 35 let, mimo jiné řekla i toto: „Před námi vidíte horu Ararat, která je vysoká něco přes pět tisíc metrů. Patřila Arménům, ale začátkem minulé století si ji přisvojili Turci. Je to takový náš symbol a nejznámější fotbalový arménský klub se také jmenuje Ararat Jerevan.“ Mladá paní stála kousek ode mne a tak jsem se střídavě díval na ni a na horu. Pak takovým smutným tónem dodala: „Z toho důvodu jsme stále ve válečném stavu nejen s Azerbajdžánem, ale i s Tureckem a to kvůli určitému území. Naše hranice s Tureckem nám musí hlídat ruská vojska, abychom nepřišli ještě o nějaké území.“ Taková je skutečnost. Kdo by byl silně protiruský, napsal by, ruská vojska jsou stále ještě v Arménii a nechtějí ji opustit. Skutečnost je taková, že oni tam jsou, protože je o to požádala samotná Arménie, aby ji chránili. A proč se o tom nepíše? Protože Turecko je náš přítel, je členem NATO a proto si to nemůžeme s nimi rozházet. Kdyby se to mělo zevšeobecnit, dalo by se říci, že Arméni se bojí rozpínavosti obraného paktu NATO a to je něco podobného jako se u nás říká, bojíme se rozpínavosti Ruska.
Co byste dělali vy, kdybyste byli na místě Putina? Rusko je velmi velká země a také bohatá na různá ložiska nerostů, přitom má jen asi 140 milionů obyvatel, takže ubránit takový kolos proti všem možným zájemcům o získání nějakého dalšího území, je velmi složité. Pětisetmilionová Evropská unie se obává Rusů, ale proč by se stejně tak nemohlo obávat Rusko útoku od nás ze západu, USA a Japonska z východu a Číny z jihu? A kdo Rusům zaručí, že k tomu jednou nepřijde, když nepřátelské zbraně jsou tak blízko ruským hranicím?
Je to asi tři měsíce, co jsem navštívit jeden z nejmenších států Evropy Gibraltar. Jeho rozloha je 7 km2, 30 tisíc obyvatel a vrchol skály má 426 metrů. Mimo lidí tam žije i asi 300 opic. Území už několik století patří Angličanům a platí se tam librami. Když se mě po návratu doma ptali, jak bych tuto zemi charakterizovat, řekl jsem jim: „Je to tam zajímavé, ale žít bych tam nechtěl, protože je to asi největší dobrovolné vězení světa.“ Celý stát si totiž projdete do týdne, takže pokud si chcete udělat nějakou delší vycházku nebo se projet na kole, tak musíte vyjet do Španělska a to vždy stejnou cestou, kde vás skutečně pořádně zkontroluje několik policistů a celníků. A to není nic moc a je to otravné. Píši to kvůli Krymu, který Rusové násilně obsadili a přisvojili si. Většina obyvatel Krymu si to v referendu přála. A ten Gibraltar je něco podobného, ten nemá s Anglií nic společného a přitom jim stále patří. Od roku 1970 tam byla už tři referenda a vždy většina obyvatel byla pro setrvání s Anglií, tedy žití v určitém vězení než připojení se ke Španělsku a to i přes několikaletou blokádu generálem Frankem v minulém století. Když o svém bytí mají lidé právo rozhodovat zde, proč by na to neměli mít právo i na Krymu? A Gibraltar byl jednou odcizen Španělům, ale nikoho to u nás neštve.
A nemá mít Putin obavy i z Číny, když už je tak technicky vyspělá a žije tam už desetkrát více obyvatel než v Rusku? Vy byste se jich nebáli, když je tak velká a bohatá a přitom je jejich vedení nespokojeno a stále touží vojensky ovládnout Taiwan, kde žije jen 25 milionů obyvatel? Já na místě Putina bych se také bránil a hledal spojence, komu bych důvěřoval.
Nenapsal jsem tento článek proto, abych vás přesvědčil, ale aby se lidé občas zamysleli nad tím, co píší a co čtou.
