Jedna vánoční tradice, kterou jsem v dětství prožil velmi netradičně, ve mně zanechala nesmazatelné stopy. Po letech přišel čas se s tímto malým traumatem vyrovnat.
Šedavý kousek popela se na okamžik sotva znatelně zachvěl a pak se lehounce snesl do připraveného popelníku.
Zpocená a chvějící se mužova ruka držící cigaretu, oklepla zbytek zuhelnatělého tabáku a přenesla cigaretu k ústům. Mocné, přitom však nervózní potáhnutí rozžhavilo konec cigarety do jasně oranžova. Muž se na něj zahleděl. Kdysi dávno vygoogloval, že při potáhnutí z cigarety je teplota na jejím konci 700oC. Takové množství teploty a energie koncentrované do necelého centimetru čtverečního. Křečovitě se pousmál. Cítil se velmi podobně. V jeho mozku pulsovalo obrovské dilema. Příliš mnoho negativní energie na jednu hlavu, pomyslel si. Nervózně polkl a s lítostí pohlédl na otevřenou láhev domácí kořalky. Zklamala ho, tak strašně moc ho zklamala. Snažil se jí otupit své smysly natolik, aby byl schopen vykonat to, co vykonat musel, k čemu byl rodinou pověřen, doslova povolán. Ale úleva v podobě tichého cvaknutí v mozku nepřicházela. Pokračovat v pití by sice znamenalo uvést se do kýženého stavu, ale zase by nebyl schopen činu, který se od něho vyžadoval. Opět položil cigaretu na její místo na okraji popelníku. Ruce si nervózně otřel o gumovou zástěru. Nesnášel pohled na krev. Při představě toho, že mu stéká po lesklém povrchu zástěry a pomalu skapává na podlahu, musel zvrátit hlavu dozadu. Pomalu trhaně dýchal.
Slabá žárovka z dob, kdy o těch úsporných ještě nebylo ani slechu, jako by vycítila mužovo rozpoložení. Zapraskala a několikrát zamrkala. Chabě osvětlený sklep se v tu chvíli stal ještě mnohem pochmurnějším místem. Pavučiny visící ze stropu a trámů byly náhle výraznější. Pavouci se na krátký okamžik stali mýtickými postavami děsivých bohů shlížejících na dění pod sebou. Nečisté stěny, svědkyně mnoha činů, se pomalu přiblížily k sobě. Muž jasně vycítil, jak se prostor, kde mělo dojít k zásadnímu zlomu jeho života, zmenšil a doslova se ho dotkl svou hustotou a elektrizujícím napětím. Přestože ve skutečnosti se stěny nepohnuly, cítil, že nic už není tak, jak bývalo.
Zamžourání žárovky vykreslilo krátký, ale intenzivní odlesk na čepeli ostrého nože, který tiše a pokojně spočíval na dřevěném stole připraven posloužit muži v jeho díle. A ještě něco vystoupilo při tom krátkém zaváhání zdroje světla do popředí. Místo, kde svoboda je jen prázdným pojmem, místo, kde se vystrašeně choulí nic nechápající vězeň.
Muž se naklonil. Pohledy věznitele a vězně se na nekonečně dlouhý okamžik setkaly. Právě pohled do tmavých a chladných, už předem téměř mrtvých očí, to bylo to, co muže od počátku vysilovalo nejvíce. A pak to ticho. Ticho přivádějící ho k šílenství. Jeho oběť prakticky neprotestovala, jen několik neobratných pohybů, když se pokoušela uniknout. Tento odpor snadno překonal díky své obrovské fyzické převaze. Ale vše se odehrávalo v mlčení, které chtěl-li muž přetrhnout, musel to učinit sám. A několikrát to skutečně udělal, když vzduch prořízla některá z jeho nadávek.
Nyní tady však sedí chvějící se, zmítaný pochybnostmi a jeho odhodlanost „udělat, co musí“ je rozdrcena napadrť těmi tenzemi v hlavě, vnitřním třasem a ostnem pochybnosti, který se zarývá snad do všech částí jeho těla. Ví, že rodina to očekává, rodina čeká, že splní svou povinnost. Ale rodina netuší nic o jeho obrovském boji. Žárovka opět zapraskala a sklepní kobka na chvíli zcela potemněla. Když se děsivé panoptikum obklopujících ho věcí se světlem opět vrátilo, zoufale pohlédl na bezmocného vězně. Měl jim zaplatit. Měl jim zaplatit, aby to udělali ONI. Stálo by ho to více peněz, to ano, ale co je to ve srovnání s mukami, jež prožívá. ONI by to udělali za tebe, opakoval si v duchu a bezděky mačkal cigaretu v sevřené ruce. Až dotek žhavého popela jej vymrštil zpět do reality. Prudkým pohybem nedopalek zamáčkl a pohodil do popelníku. Razantně vstal a jistým krokem odcházel po schodech vzhůru. Potřebuje čas, potřebuje si oddechnout. Udělá to ráno, do rána se rozhodne. Rukou nahmatal vypínač. S pohasnutým světlem náhle zmizel i svírající pocit hrůzy. Když zavřel dveře a vstoupil do svého známého světa nenásilí, hlasitě vydechl.
Záhy však pochopil, že svým démonům neunikne. Marně se snažil usnout, zatímco zbytek rodiny poklidně dřímal a za okny se tiše snášel sníh. Tu noc vůbec nespal. Kolem čtvrté hodiny ranní vstal, oblékl se a vyrazil do sklepa. Prohrál. Svůj boj se sebou samým prohrál.
Vězeň byl stále na svém místě. Jako by tím muž byl překvapen, i když mu bylo zřejmé, že uprchnout za žádných okolností nemohl. Vztáhl své ruce a přinutil oběť vydat se do mrazivého vzduchu s ním. Ulice byly liduprázdné a cesta k řece trvala jen chvíli. Tady se jejich oči naposledy setkaly. Nevyřeší to nůž, ale voda. Tohle vánoční dilema skončí. A muž pustil kapra po proudu řeky.
