Tak jak se mi včera běželo? Hlavní cíl - uběhnout maraton - jsem nakonec úspěšně zvládnul. Co se týče dalšího průběhu, více viz další odstavce.
V sobotu jsem vyrazil přes Budějovice, kde jsem potřeboval ještě něco zařídit, směr Praha a Všetaty (tam jsem u příbuzných měl domluvený nocleh). V Budějovicích se mi to ale trochu protáhlo, takže jsem si neplánovaně dal opravdu rychlý trénink - ze sídliště Máj 4,5 km na nádraží (4. nástupiště) za 19 minut včetně čekání na semaforech (ten u nádraží jsem s ohledem na úplně prázdnou silnici nakonec proběhl na červenou, když na mé zmáčknutí tlačítka světla nereagovala), s batohem asi 5 kg těžkým na zádech a igelitkou v ruce. Mohl jsem si tak zavzpomínat na dobu studií, kdy jsem takto celkem často dobíhal vlaky (ale většinou na kratší vzdálenosti), což byla tehdy moje jediná běžecká aktivita. Nicméně jsem to stihnul a do Všetat tak dorazil ještě v rozumnou hodinu.
Ráno jsem vstával v půl šesté, posnídal dva rohlíky se šunkou a vyrazil lehounkým poklusem na 1 km vzdálené nádraží. Obavy z ranních mrazů se alespoň v Polabí nenaplnily, bylo dokonce tepleji než večer při mém příjezdu. Z Vysočan jsem to vzal metrem, v němž sedělo i pár zjevných běžců, nicméně žádné davy (ty byly až později), na Můstku jsem vystupoval v 7:30. Navštívil jsem šatnu, přidělal si na běžecké tílko startovní číslo, namazal vše, co by mohlo dřít (špatné zkušenosti z tréninku mne donutily tohle neponechat náhodě) a převlékl se do tílka a takových obyčejných tříčtvrťáků. Ty totiž měly dvě kapsičky, do jedné přišel mobil (zároveň ve funkci stopek) a do druhé margotka poslední záchrany. Nacpal jsem všechno ostatní úspěšně do zeleného batohu, co jsme v pátek při přebírání čísel na Výstavišti dostali a odnesl batoh do úschovny. Zůstala mi v ruce jen plastová láhev se zbytkem vody, ze které jsem po troškách upíjel až do startu. Všechny tyto operace jsem měl hotové v osm, kdy se začala šatna nebezpečně plnit. Rozhodně se vyplatilo přijet dřív. Ještě víc by se vyplatilo si dojít rovnou i na záchod a nenechávat to až na půl devátou. Šel jsem (tedy klusal jsem - v šatně bylo zahřáto tak o 5 °C tepleji než venku) se totiž nejdřív na 8:15 podívat k Prašné bráně na vodiče a legendu - ultramaratonce a trenéra Miloše Škorpila, autora knihy Jak na maraton za 100 dní (což byl přibližně i rozsah mého tréninku). Vodiči měli barevné balonky s cílovým časem, což velice usnadňovalo orientaci. Pak mi teprve došlo, že bych si měl před během dojít na záchod, po vystání naštěstí asi jen pětiminutové fronty jsem uspokojil i tuto potřebu a vyklusal zpět směrem ke startu. Tam jsem se zařadil po bok běžců s podobnými čísly do koridoru H (třetí od konce). Ačkoliv vstupy do koridorů mi nepřišly nijak hlídané, většina běžců okolo měla také H, výjimečně (chtěli-li startovat ve skupince) G nebo J. Je ale pravda, že v předních koridorech to mohlo vypadat jinak (ale také to tam možná více hlídali).
V 8:50 už jsme stáli hlava na hlavě a netrpělivě čekali na start. Překvapovalo mne, že i v mém koridoru (stál tam i vodič na 4:15, čili šlo o koridor pro celkem pomalé běžce) převažovali cizinci nad Čechy. Myslel jsem si, že cizinci objíždějící maratony spíš patří k těm lepším běžcům. Z repráku nás povzbuzovali a neustále ohlašovali blížící se start. V 8:57 odstranili pásky rozdělující koridory, čímž se dav mírně posunul a ještě více zahustil. Pak už nešlo udělat ani krok, maximálně trochu poskočit na místě. V 9:00 začal odbíjet orloj, kdesi vpředu někdo vystřelil ze startovní pistole (provedl to prezident? - já nic neviděl ani neslyšel) a začala hrát Smetanova Vltava. K nebi stoupaly balonky a všichni začali tleskat. Bylo odstartováno!
Je pravda, že prvních několik desítek sekund se v našem koridoru nic nedělo. Pak jsme se začali posouvat, pomalým krokem. Jeden z běžců v mé blízkosti to komentoval: "Takhle pomalu by to bylo v pohodě." Já jsem odvětil: "To budeme v cíli zítra večer." V jednu chvilku už to vypadalo, že se i rozběhneme, ale nakonec se postup zase zbdrzil. Prošli jsme kolem písmen označující koridory G, E, D, u C už se dav začal rozvolňovat a B a A už jsme konečně přešli do běhu. Pak modrý startovní koberec. Na časomíře nad mojí hlavou bylo necelých 6 minut a mně hlavou proběhlo - Keňani už mají dva kiláky za sebou... Byl jsem docela zvědavý, jestli je někde cestou vůbec potkám. Za tónů Vltavy jsme se vnořili do Pařížské ulice, všude jásající davy diváků - nádhera.
První kilometry byly ve znamení kličkování. Tempo okolních běžců bylo vesměs poměrně pomalé (věřil jsem rozhodně v lepší čas než 4:15, tedy asi 6 minut/km), nicméně široké ulice umožňovaly si nějakou tu cestičku najít. Já první kilometr běžel asi za 4:13. Kromě maratonských běžců běžely i štafety - 3 x 10 + 12,195 km. Pro odlišení kvůli předávkám měli nápis "štafeta" vzadu. Štafety vybíhaly asi odněkud zepředu, každopádně jsem už před 2. km potkal dvě štafetové běžkyně v regulérní chůzi, což mi přišlo docela zvláštní, přecházet tak brzy do chůze. Běželi jsme přes Malostranské náměstí, Karlův most, pak chvilku po nábřeží, zase přes most na druhý břeh a dále směr Libeňský most. Na 5. km byla první občerstvovací stanice, tu jsem ještě proběhl (napitý jsem byl zatím dost), ale překvapilo mne, že i přes dav běžců zde nebyly žádné prodlevy, řádka dobrovolníků podávala kelímky běžců přímo do ruky. Mezičas na 5 km byl 20:50, tedy tempo 4:10/km.
Stále jsem předbíhal spoustu běžců (stovky, ba tisíce), mj. vodiče na 3:30, užíval si povzbuzování diváků, hudbu kapel podél trasy, usmíval se. Běželo se mi úplně neskutečně lehce. Šíleně nádherné pocity. Na 8. km jsem si vzal kelímek s Matonkou, jen s mírným zpomalením pomalu vypil (lehce jsem se i polil - daň za nezkušenost) a pak řešil problém - kam s ním. Většina běžců je prostě zahodila na zem, někteří i přímo doprostřed, což vedlo k nutnosti běžet přes rozmačkané kelímky. Já jsem běžel až k nejbližšímu koši, tam jsem lehce uhnul mimo dráhu, vyhodil kelímek a běžel dál. Jo, to jsem měl energie na rozdávání, nějaké vyskakování na chodník mne nemohlo zastavit.
Na 10. km první předávka štafet, první oficiálně měřený mezičas. 41:07, tempo druhé pětky tedy 4:03/km, zrychlení odpovídalo prořídnutí řad běžců, a tudíž konci kličkování, navíc cesty na Libeňském mostě a Rohanském nábřeží jsou velmi široké. Pak Těšnovský most, zatáčka do Pařížské a běh přes Staroměstké náměstí (12,7. km). Cesta byla vyznačena zatím ještě mimo cílový koberec, ten jsem oběhli a pokračovali centrem - Na Příkopech, Národní třída a Národní divadlo. Tady bylo opravdu hodně diváků, mohutně povzbuzovali, kapely hrály do běhu a já jsem stále běžel bez jakýchkoliv zádrhelů, nic nebolelo, nic jsem necítil, prostě nádherné pocity. Říkal jsem si, že je to jak droga, že příště musím jít znovu.
Na 16. km se trasa chvíli shodovala s protisměrem. Tam začala projíždět blikající auta a mně to bylo jasné - teď poběží čelo startovního pole! Pohled na skupinku Afričanů běžících lehkým a přitom šíleně rychlým krokem (měli za sebou už 24 km) byl skutečně inspirující, zatleskal jsem jim. My jsme zatáčeli pod Nuselský most a pak zpátky po druhé straně trati k Vltavě. Následovala smyčka do Podolí, kde jsem v protisměru potkával rychlejší běžce, zpočátku malé skupinky, pak postupně větší a větší. Největší byla kolem vodiče na 3:00, který byl tedy v tu chvíli asi 800 m přede mnou (startoval ale z koridoru B). Můj mezičas na 20 km byl 1:21:56 a na půlmaraton 1:26:27, což odpovídalo průběžnému tempu stále kolem 4:05-4:06/km.
Po obrátce mi začali utíkat první běžci. Trochu to fouklo, což mne lehce zpomalilo a začal jsem přece jen trochu cítit nohy. Nicméně ještě stále to šlo, na 25. km jsem se dostal v čase 1:43:09, což sice odpovídalo tempu už jen 4:15/km, ale stále to bylo nad tempem, které jsem si původně předsevzal (4:20/km). Čas na 25 km byl dokonce o 1:19 lepší, než jsem měl v Hluboké. Po 25. km jsem ale nohy začal cítit více, tempo povážlivě pokleslo a bylo vidět, že zbytek závodu bude stát za to. Následovala další obrátka, tentokrát ke smíchovskému Lihovaru. Vodič na 3:00 byl stále asi 800 m přede mnou, asi 200 m před ním běžel Petr Kaňovský, jeden z mých běžeckých vzorů (běhá systematicky už 5 let) který chtěl dát maraton pod 3 hodiny. Bylo mi celkem jasné, že se mu to nejspíš nepodaří, protože on se snaží většinou dát první půlku rychleji a pak zpomalovat, přesto jsem se ho snažil povzbudit. (Nakonec zaběhl za 3:04:05, i to byl jeho osobní rekord.)
Rozbalil jsem margotku, před občerstvovačkou jsem (raději ve volnějším tempu) půlku snědl a na 30. km na další předávce štafet ji pak zapil. Zkusil jsem se zase dostat do tempa, ale už se mi to moc nedařilo. Tempo šestého pětikilometrového úseku výrazně pokleslo na 4:45/km a dál bylo jasné, že to nebude lepší. Nohy dost tuhly. Několik běžců, kteří mne míjeli, se mně snažilo povzbudit. Za občerstvovačkou byl na silnici nápis: Maraton začíná na 30. kilometru. Pro mne tentokrát opravdu ano. Do té doby to byla sranda a úsměvy a kynutí hlavou na všechny kapely a diváky a podobně. Teď jsem běžel pomaleji než 5:00/km a bylo to o tom, doběhnout. Chvílemi se mi zdálo, že to jde trochu lépe, ale byl to jen krátkodobý pocit. Od 33. km se běželo po nábřeží stejnou cestou, jakou už jsme běželi na začátku. Před občerstvovací stanicí na 37. km za Libeňským mostem jsem snědl druhou půlku margotky a dokonce přešel přes stanici do chůze. Aspoň jsem se nepolil a trochu načerpal síly, chůze přece jen svaly zatěžuje jinak než běh. Teď už to musím dát, je to jen 5 km! Podobný přechod do chůze jsem udělal ještě na 40. km na poslední občerstvovačce, kde jsem si poprvé vzal iontový nápoj (z tréninku nevyzkoušené, ale říkal jsem si, že 2 km před cílem už tím nic nezkazím). Ještě výběhy z Těšnovského tunelu a zpod sousedního mostu - najednou tam byly nějaké kopečky, které tam při prvním průběhu nebyly! A že daly zabrat. A pak už zatáčka do Pařížské, vyburcoval jsem se k poslednímu náporu, kolem cedule 42. km a mezi davy jásajících diváků dobědl do cíle...
Oficiální čas (od startovního výstřelu) 3:19:20, reálný čas 3:13:23. Celkem 628. místo z 5 642 doběhnuvších. (Kolik vystartovalo a nedokončilo, nevím.) Předběhlo mne mj. 31 žen a fakt dost veteránů. Druhá půlka maratonu o 20 a půl minuty pomaleji než ta první. Přitom kvalitní běžci to umějí naopak - druhou půlku zrychlí. Proč to tak bylo? Osobně vidím jako nedostatek málo běhů delších než 25-30 km (nad 30 km v rovinatém terénu žádný, jeden ve zvlněném a jeden vyloženě v horském). Dále přílišná euforie ze začátku, že to jde hodně snadno - tedy nedostatečná zkušenost ze závodů. (Na půlmaraton by to přitom asi bylo dobré, neboť přesně ke kótě půlmaratonu jsem běžel bez zaváhání.) A asi i málo běhů v maratonském a rychlejším tempu, většinu běhám jen volně.
Na co si ale rozhodně nemohu stěžovat, bylo počasí (naprosto optimální, žádné zbytečné pocení a vedro). Výborna byla i organizace. Nikde žádné fronty, perfektní servis na občerstvovačkách - nikde nic nechybělo, naopak vše podáno včas přímo do ruky, i po závodě - medaile a hliníková folie s nápisem Finisher přišla fakt vhod, jinak byla totiž na chůzi v běžeckém oblečení dost zima. A to jsem v diskusích k loňským maratonům četl v tomto ohledu spoustu kritických poznámek. Za frontu na WC na začátku si mohu sám (a 5 minut se dalo přežít), po doběhu nebyla vůbec žádná. V šatně také žádné fronty. Diváci a kapely super (a pár desítek diváků bylo i v těch hlušších místech - Podolí, Smíchov, Libeňský most, Karlín). Za toto bych organizátorům chtěl skutečně poděkovat.
Každopádně příští rok jdu znovu a všem, kteří jsou ochotni alespoň něco natrénovat, doporučuji se také zúčastnit. (A kdo si nevěří, ať zkusí půlmaraton, ten není tak dlouhý a myslím si, že jde rozumným způsobem dát i s menšími naběhanými kilometry, než jsem měl já.)
Prvním bližším běžeckým cílem je pak hodinovka 23.5. na dráze v ČB. Sice tam nebude taková motivující kulisa, ale přesto chci zkusit dát za tu hodinu 15 km. A pak 9.6. večer budějovický půlmaraton, cílový čas 1:25-1:26.
