Pro zisk islámu je možná i lež o postavení ženy v Bibli?

Ústředí muslimských obcí v České republice vydalo pod taktovkou Vladimíra Sáňky knihu „Postavení ženy v islámu a ženy v židovsko-křesťanské tradici: Mýtus a realita“, Její autor, Šaríf Abd al-Azím z Queens University v kanadském Kingstonu sice vyzývá v knize k mezi-náboženskému dialogu, bez kterého by nebyla možná „mírumilovná budoucnost lidské rodiny“, ale jeho dílo mezi-náboženský dialog činí prakticky nerealizovatelný, protože o Bibli, židovství a křesťanství hovoří způsobem, který nelze označit jinak, než jako nepřátelský a nekorektní s překrucováním základních židovských a křesťanských textů.

Autor knihy popisuje křesťanství a židovství jako náboženství lži a podvodu spáchaného překrucováním skutečného islámu a snaží se představit židovství a křesťanství jako to nejhorší zlo na světě. Jak se na takovémto základě dá budovat mezi-náboženský dialog, mi je opravdu záhadou a snad nám to autor knihy a jeho propagátoři v České republice jednou vysvětlí.

Například na straně 54 autor knihy tvrdí absolutní nesmysl, že podle Nového zákona je možné i polygamní manželství, nebo zvláštní je i to, že autor uráží židovství v otázce snadnosti rozvodu židovského manžela s manželkou a přitom opomíjí podobné snadnosti rozvodu v muslimských zemích.

Ukázkou manipulace je i kapitola o cizoložství na straně 28–29. V ní se autor snaží dokázat, že Bible zaujímá dvojí postoj vůči hříchu muže a ženy, zatímco postoj Koránu je zcela odlišný. Při tom zcela mlčí jak o případech kamenování „cizoložnic“ v dnešním muslimském světě, tedy o činech, které islám v očích mnoha nemuslimů těžce diskreditují.

Autor se dále snaží na straně 46 urážet křesťanství překrucováním výroku Ježíše „Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka“. Který je uváděn jako doklad „naprosté lhostejnosti“ a „neuctivého postoje“ Krista vůči jeho matce Marii, bez pochopení skutečného významu tohoto citátu a faktu, že i v islámu Mohamed, řekl, že nikdo nebude věřící dokud nebude Mohameda a Boha milovat více, než svou matku, otce a rodinu.

V celé knize autorovi vůbec nejde o proklamované srovnání postavení žen v islámu a v židovsko-křesťanské tradici, ale jen o stále nové a nové obviňování židů a křesťanů z toho, že k nepoznání překroutili „původní božské poselství „seslané prorokům““, takže „bylo třeba nového božského poselství“, které přišlo s prorokem Muhammadem.

K nejlepší ukázce absolutní neznalosti situace křesťanů a muslimů v Evropě slouží strana 10, kde autor tvrdí, že „mladé muslimce, studentce, která nosí šátek na hlavě, je upíráno právo na vzdělání ve Francii, zatímco katoličce s křížkem, nebo židovskému studentovi s jarmulkou na hlavě nikoli. Což ukazuje na vehementní snahu autora knihy dokázat nepřátelství Evropy proti muslimům, i když pomocí lživých a zmanipulovaných důkazů.

Autor knihy a její překladatele a vydavatele v češtině líčí soužití muslimů s křesťany a židy spíše jako nepřátelství a konkurenci, vedoucí boj o lidské duše než jako spolupracovníky na budovaní tolerantní společnosti a nechápu osobně, jak mohou propagátoři a vydavatele této knihy hovořit o mezi-náboženském dialogu, když svou nekompetenci a prezentací islámu, jako náboženství nenávisti vůči židům a křesťanům spíše jen potvrzují islamofobní předsudky.

Tento článek jsem napsal hlavně, abych všem co tento protižidovský a protikřesťanský pamflet četli, nebo budou číst ukázal, že ne všichni muslimové s ním souhlasí.