Bude křesťan popraven v „demokratickém“ Egyptě za urážku islámu?

Demokracie v Egyptě rozkvétá do žaludečních vředů … I tak by se dal charakterizovat případ egyptského křesťana Nagíba Sávírise, který se rozhodl kritizovat vzrůstající moc islamistů v Egyptě zveřejněním karikatury Mickey a Minnie ve stylu ortodoxního islámu. Reakce na sebe nenechala čekat. Někteří islamisté chtějí jeho smrt a někteří se spokojují „pouze“ s požadavkem, aby mu vyřízli jazyk.
Požadavky islamistů se opíráni o islámské právo šaria, které určuje přísné fyzické tresty všem kritikům a hanobitelům proroka Mohameda nebo islámu. Islámští právníci se zde odvolávají na příklady ze života proroka Mohameda, který nechal zavraždit mnoho svých kritiků, včetně žen.
Je samozřejmé, že jako v případě kteréhokoliv náboženství   se i v případě této islámské absurdity ozvali liberální a reformní muslimové a odmítají jak tento nesmyslný princip islámského práva ze sedmého století, tak i to aby vůbec byl někdo trestán za svůj názor – byť vyjádřený formou karikatury. Jenže tato hrstka umírněných muslimů, žijících většinou pod ochranou nemuslimských vlád v Evropě a USA, nemůže změnit to, že většina dnešní muslimské společnosti podlehla islámským extremistickým proudům tak vydatně sponzorovaných z ropných příjmu.
Také snaha těchto umírněných muslimů o reformu islámu naráží na zásadní problém. Je jim ideologické zakořenění odmítáni jakéhokoliv pozměnění výkladu víry, koránu a Mohamedovy historie. Kdokoliv se o něco takového pokusí je označen za odpadlíka, pokrytce a dán za horšího nepřítele ortodoxních muslimů než jsou židé a křesťané.
Umírněný islám se tak může jen trochu pokoušet o své přežití v zemích, kde (zatím) ortodoxní muslimové nevládnou, ale i tak čelí velkému tlaku na přizpůsobeni se ortodoxní většině. Takže egyptský křesťan Sáviris má jedinou naději, že opět se rozpoutá vlna kampaní v Evropě a USA, která donutí vlády k tomu, aby vyvíjely nátlak na stále více se islamizující vládu Egypta k ponecháni křesťana na pokoji. Jenže co výměnou za to opět budeme muset přehlídnout v islamizující se Arábii? A jak dlouho budeme ještě moci tlak vyvíjet?

Požadavky islamistů se opíráni o islámské právo šaria, které určuje přísné fyzické tresty všem kritikům a hanobitelům proroka Mohameda nebo islámu. Islámští právníci se zde odvolávají na příklady ze života proroka Mohameda, který nechal zavraždit mnoho svých kritiků, včetně žen.

Je samozřejmé, že jako v případě kteréhokoliv náboženství   se i v případě této islámské absurdity ozvali liberální a reformní muslimové a odmítají jak tento nesmyslný princip islámského práva ze sedmého století, tak i to aby vůbec byl někdo trestán za svůj názor – byť vyjádřený formou karikatury. Jenže tato hrstka umírněných muslimů, žijících většinou pod ochranou nemuslimských vlád v Evropě a USA, nemůže změnit to, že většina dnešní muslimské společnosti podlehla islámským extremistickým proudům tak vydatně sponzorovaných z ropných příjmu.

Také snaha těchto umírněných muslimů o reformu islámu naráží na zásadní problém. Je jim ideologické zakořenění odmítáni jakéhokoliv pozměnění výkladu víry, koránu a Mohamedovy historie. Kdokoliv se o něco takového pokusí je označen za odpadlíka, pokrytce a dán za horšího nepřítele ortodoxních muslimů než jsou židé a křesťané.

Umírněný islám se tak může jen trochu pokoušet o své přežití v zemích, kde (zatím) ortodoxní muslimové nevládnou, ale i tak čelí velkému tlaku na přizpůsobeni se ortodoxní většině. Takže egyptský křesťan Sáviris má jedinou naději, že opět se rozpoutá vlna kampaní v Evropě a USA, která donutí vlády k tomu, aby vyvíjely nátlak na stále více se islamizující vládu Egypta k ponecháni křesťana na pokoji. Jenže co výměnou za to opět budeme muset přehlídnout v islamizující se Arábii? A jak dlouho budeme ještě moci tlak vyvíjet?

Je až paradoxní jak dnešní levice a další útočí na křesťanství a církve a přitom ty jsou již dávno na ústupu. Jenže mnohem věrší hrozba a narustajici problém je necháva klidným, že by hrala roli podobnost mezi levicovou teorii a islamismem?

Toto je ukázka jak se se svými kritiky, podle ortodoxního islámu, vypořádal Mohamed sám. Nic povzbudivého pro našeho egyptského křesťana:

Následující citace jsou z Millera založené na al Waqidim, Ibn Hišámovi a Tabarím.

„Vězňové byli přivedeni k Muhammadovi. Když si každého prohlédl, jeho oko padlo nelítostně na Nadhra, syna Haritha. „V tom pohledu byla smrt,“ zašeptal třesoucí se Nadhr stojícímu vedle. „Ne, tak to není,“ odpověděl ten druhý, „to je jen tvá vlastní představa.“ Nešťastný vězeň si myslel něco jiného a zapřísahal Musaba, aby se za něj přimluvil. Musab mu připomenul, že popřel víru a pronásledoval věřící. „Ah!“ řekl Nadhr „kdyby tebe zajali, nikdy by tě nezabili!“ „I kdyby tomu tak bylo,“ odpověděl Musab opovržlivě, „já nejsem takový jako ty, islám rozdělil všechna pouta vedví.“ Když Micdad, uchvatitel viděl, že zajatec a s ním i šance na bohaté výkupné mu právě vyklouzává z rukou, vykřikl: „Ten zajatec je můj!“ V tom momentě Muhammad, jež sledoval vše, co se dělo, vydal příkaz „setnout hlavu“! – „Ó Pane!“ dodal, „můžeš ve své štědrosti darovat Micdadovi lepší kořist než tuhle?“ Hadhr byl ihned sťat Alím.“

Tento příběh je zaznamenán v al Waqidim (str. 101), Hišámim (str. 251), at- Tabarím (str. 297).

„O dva dny později, asi na půl cesty do Medíny, byl popraven další vězeň, Okba. Odvážil se protestovat a chtěl vědět, proč by s ním mělo být zacházeno tvrději než s ostatními zajatci. „Kvůli nepřátelství k Bohu a jeho Proroku,“ odpověděl Muhammad. „A moje malá holčička!“ vzlykal Okba s bolestí v duši, „kdo se o ni bude starat?“ – „Pekelný oheň!“ vykřikl bezcitný přemožitel a v tom okamžiku byla jeho oběť setnuta k zemi. „Ničema to byl!“ pokračoval Muhammad, „a pronásledovatel! Nevěřící v Boha, jeho Proroka ani knihu! Vzdávám díky Pánu, že tě zabil a potěšil tím mé oči.“

Waqidi (str. 108 a 34); Hišámi (str. 232).

Zdroj.