Není hlava jako hlava

Na náměstí je ještě klid. Drobně sněží. Zatřepe hlavou a rychle roztáhne deštník, aby si nesmáčela vlasy. Cítí se spokojeně.

Ty černé kozačky, co si ráno navlékla, mají po stranách drobné červené proužky, které se táhnou od kotníků až ke kolenům a krásně prodlužují její drobnou postavu. Vysoké podpatky si hravě poradí i s dlažbou z kočičích hlav. Klapou energicky a v pravidelném rytmu… KLAP KLAP KLAP KLAP. Červený kabátek s páskem zvýrazní štíhlý pas a sukně pod ním se jí při chůzi šťastně vlní na bocích.Sněhové vločky kolem tančí, usedají a mizí, jen ty odolnější zůstanou, tulí se k sobě a vytvářejí bílou peřinku.

V tom ho zahlédne. Kráčí těžkým krokem, spíš se tak pomalu šourá.  V pravé ruce křečovitě svírá hůl a pohled mu občas zabloudí kamsi mimo čas a prostor.

 FRANTA! To je přeci FRANTA!  

„Franto ahoooj! Co ty tady?“  Zavolá na něho zvesela a on pomalu zaostří a pohled se mu vrátí zpátky na zem.

„No, co mi důchodci tady tak ve městě můžeme asi dělat!  Já sem jezdím s hlavou!“ Odpoví unaveně  a trochu nejistě si ji prohlíží.

„No to já taky.“

„Tak ty už taky? A že jsem tě tam ještě neviděl?“

„Já sem jezdím ke kadeřníkovi.“ Zasměje se ONA a šibalsky pohodí blonďatou hřívou.

„Tak se měj pěkně, pospíchám na nákup.“ Zamává mu ještě a mizí v dáli.

A on tam stojí a pozoruje tu drobnou štíhlou postavu, jak se vlní v bocích, poslouchá zvuk těch podpatků a hlava mu najednou zabloudí do druhého ročníku střední školy, k prostřední lavici u dveří a konečně mu to docvakne.

 JARUŠKA!!! To je přece JARUŠKA!

 On si vzpomněl!

Šťastně se usmívá , čas letí 60 let zpátky a už je mu zase sedmnáct. Hubený, ušatý, nesmělý student, co s ní sedí v lavici, radí jí při matice a tajně ji miluje.

A zatím co JEJÍ hlava si užívá radost z nového účesu, z té prchavé chvilky tady a teď, JEHO hlava radostně bloudí ve vzpomínkách, ze kterých se už nikdy nevrátí.