Když jsem ještě bydlela ve čtvrtém patře bytového domu bez výtahu, bez balkonu, bez televize a bez přítele, přišli ke mně jednou chlápci na výměnu oken.
Zvonek zadrčel právě ve chvíli, kdy jsem si rychle v předsíni na ksicht malovala obličej a chystala se odsprintovat na autobus do práce.
„Brý den paninko, kafíčko by nebylo?“ Vybafnul na mě zpoza dveří vyplešlý týpek v montérkách. Další montéráci už se mezitím roztáhli na schodech a spokojeně dohulovali ranní cigáro. Vajgly típali o zeď a shazovali ze schodů kamsi do přízemí.
„Kafíčko by nebylo!“ Zopákla jsem s vykřičníkem. „Právě letím do práce!“ Dodávám pro jistotu, kdyby jim to nedošlo, a pádím pryč.
V poledne mi to nedá, beru si volno a jdu tu partu zkontrolovat. Nacházím je ve stejné pozici, pouze o patro níž u dveří paní Hanáčkové. Vajgly se tentokrát válej všude, a smrad z cigaret přehlušuje vůně řízků s bramborovým salátem. Pan Hanáček právě supí do schodů a s taškou plnou cinkajících plzniček se snaží proplést mezi montéráky.
„Voběd je na stole pánové,“ zaslechnu ještě hulákat paní Hanáčkovou, než za sebou zabouchnu dveře.
Rozhlížím se po bytě, plným prachu a šlápot, ze svátečního ubrusu smetu kus zdi a pak jen vejrám z novýho ušmudlanýho plastovýho okna ven. Při vejrání mi pomalu dochází, že jednoho z těch chlápků znám. Kluk, kterýho jsem potkávala v dětství, se v dospělosti „chyt blbý party“ a později pěknejch pár let seděl za vykrádačky.
Po chvíli zaslechnu devadesátiletou sousedku Boženku, jak unaveně heká po schodech.
„Tak pak eště přiďte ke mně na to kafíčko!“ Slyším ji halekat ve chvíli, kdy mi to nedá a vykouknu ze dveří.
„Panebože proč to děláte? Vždyť oni si na to kafe můžou někam zajít. Určitě jsou za to placený a dostávaj stravenky!“
„Vy pak přiďte taky,“ zamrká na mě, zcela ignorujíc mou otázku.
Odpoledne kolem čtvrtý, když mají chlápci konečně padla, se proderu oblaky cigaretovýho kouře k bytu sousedky Boženky. Otevře v župánku a chvíli na mě civí. Asi si dala šlofíka, a teď je zmatená, než jí docvakne, že mě pozvala a šourá se zaprášenou chodbou do kuchyně. Následuju ji. Boženka už si stihla i zamýst, jen ve dřezu se ještě válí pár hrnků od kafe.
„Dáte si turka nebo rozpustnou?“ Ptá se mě.
„Mně je to jedno, dejte jakou máte.“
„Mám obě,“ chlubí se mi Boženka. „Já piju jenom rozpustnou kvůli žaludku, ale pánové chtěli turka, tak jsem doběhla k Vietnamcum. No navařit už bych nestihla, ale Hanáčková jim usmažila řízky, tak jsem je pozvala aspoň na to kafe.“
„Proč to Boženko děláte?“ Ptám se znovu. „Proč tady poletujete kvůli partě týpků, který tady zahulej celou chodbu a našlapou vám tady a vůbec… Dělaj přece svou práci a maj za to zaplaceno. Vždyť si na ten oběd i na kafe můžou v poledne zajít!“
„No, vždyť víte jak to chodí,“ mrkne na mě Boženka, zatím co leje vodu do konvice. „Když je nepozvu, ještě mi to zprzněj! Vaníček vod vedle povidal, že jim kafe neuvařil a pak mu to prej udělali nakřivo!“
„Ale to přeci nesměj! To je nesmysl! Vždyť se to kontroluje!“.Namítám. „A víte, že jeden z nich je bejvalej zloděj?!...Byl zavřenej za krádeže!" Dodám dramaticky.
„Hmm…to se mi ňák nezdá.“ Opáčí umanutě Boženka. „Takový slušný hoši! Hrnky si po sobě sklidili do dřezu…A rum si prej přinesou zejtra vlastní!“
Odcházím domů poražena. Sednu si ke stolu a zírám ven tím novým zaprášeným plastovým oknem. Mám dojem, že je dost nakřivo…
obrázek - zdroj: https://pixabay.com/cs/
