Jeníček je geniální!

„Tak až se tolik vyspim, tak pšijedu za Tebou na číkolce jo? A všechno mně ukážeš, jo?“ Usmívá se na mě z monitoru počítače Jeníček a na ručičkách mi ukazuje sedm prstů.

Jeníček je můj svěřenec. Chodí do první třídy, a je to chlapec, který je tak trochu speciální, proto ho mám já, coby asistentka pedagoga, na starosti. Má obrovská hnědá kukadla a když má radost, rozzáří se mu ty oči jako dvě sluníčka…A když se zlobí, mračí se jimi na celý svět...

Specialisté z pedagogicko-psychologické poradny to sice vidí jinak, ale já si myslím, že Jeník je geniální. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, jak  je možné, že se mu během pár dní podařilo to, o co já marně usiluji už měsíce...

Posuďte sami.

Je jaro 2020 a my už se měsíc díky karanténě vídáme jen prostřednictvím skypu. Ale Jeníček se rozhodl to změnit. Prostě si jednoho dne usmyslel, že za mnou přijede domů „na číkolce“ a hotovo…

Klást Jeníkovi odpor je většinou marné, tak nakonec rezignovala i jeho maminka a dohodli jsme společně den D, kdy naloží do auta Jeníka a číkolku a společně se k nám vydají na návštěvu. To významné datum si Jeník červeně vyznačil „do kanceláže“ /čti do kalendáře/ a každý den odpočítával na prstech, kdy už to vypukne…

Na jeho příjezd jsem se pečlivě připravovala. Dobře jsem věděla, že jeho rentgenovým očím nic neunikne a že hodlá zvizítýrovat celý barák…Tak jsem tedy vygruntovala a moje úžasná maminka /bydlící v přízemí/, mu k této události napekla pekáč buchet. 

Jediný, kdo se zdál být celými přípravami zcela nedotčen, byl můj pubertální potomek.

„Hele, co budete dělat mi je jedno, já se zamknu v pokojíčku a nějak to přežiju,“ sdělil mi otráveně, když náhodou vykoukl z brlohu.

„Ale Jeník Tě bude chtít vidět. A taky bude chtít vidět tvůj pokojíček. Je prostě zvědavý, jakýho mám kluka no…Tak to pochop… Jo a také by sis tam mohl konečně při té příležitosti uklidit,“ dodám.

„To v žádným případě! Zamknu a neotevřu! Ten kluk mi sem přece nepoleze, když uvidí, že je zamčeno!“ Odpoví synek razantně a jeho rozježená hlava nakvašeně zapluje zpátky do své nory.

Den D nastal. Jeník s jásotem vybíhá z auta a začne systematicky prozkoumávat náš dům.

Začne z gruntu. Hezky od sklepa se postupně prodírá všemi místnostmi, cestou nezapomene hlasitě komentovat nalezené pavouky a pavučiny, až se na závěr ocitne u dveří do třinácté komnaty – pokoje mého puberťáka. Neodradí ho ani obrázek lebky se zkříženými hnáty, visící jako výstraha na dveřích, a začne zběsile lomcovat klikou.

„Tam nemůžeš.“ Povídám.

„Syn pracuje a nechce, aby ho někdo rušil, víš.“ Pokouším se mu to vysvětlit slovy mého puberťáka.

„A ploooč??…Já tam cíííííí!!!“ Křičí Jeník a dál neodbytně lomcuje klikou…

„Tam fakt nemůžeš Jeníčku. Synek tam má hrozný binec a stydí se za to, víš.“ Sděluji mu a jsem si jistá, že teď určitě nejsem daleko od pravdy.

„A ploč si to neuklidí, ploooč? On je nemocnej? Je nemocnej a musí ležet viď?“

„No... tak nějak,“ zamumlám a doufám, že tím jeho zájem skončí.

Jdeme si vystřihovat a hrát a povídat u kávy s maminkou, Jeník při tom zfutruje šest buchet a odpoledne rychle utíká.

Při odchodu to ale opět začne.

"Cííí vidět kukááá… Cííí vidět pokojííčééék!!!!“

Huláká Jeník a odmítá se vzdálit z dosahu třinácté komnaty.

„Teď musíme jít dolů a dělat jakoby nic… On za chvíli přijde, já už to mám vyzkoušené .“

Radím jeho mamince, jak situaci řešit…Až později mi dojde, jak je absurdní, abych já radila matce, co na jejího synka zabírá. Naštěstí se bez řečí podrobuje mým pokynům a obě odcházíme do přízemí.

„Tak Jeníku, my jdeme teď na zahradu a Ty za námi přijdeš a ukážeš mi tu tříkolku ano?“ Lákám ho a jeho řev se snažím ignorovat.

Taktika zabírá. Jeník přiběhne a ukazuje tříkolku, projíždí se po zahradě, maminka ho marně honí, on se směje, ujíždí a cestou demoluje i pár keříků …Když se chystá zlikvidovat skleník, vidím, že je nejvyšší čas ho odlifrovat domů.

„Tak teď pojedeš domů a zase si zítra zavoláme, ano?“ Naznačuji mamince, že čas už vypršel.

Když ho konečně dohoní a snaží se nacpat i s tříkolkou do auta, nastane to, čeho jsem se bála…

„Neci domůůů… Ciíííí vidět kuká a pokojíííčééék!!!“ Vzpomene si opět Jeník a řve na celou vesnici.

Přicházím na spásný nápad:

„Tak víš co, za týden zase přijedeš a on Ti pak ten pokoj ukáže ano?“

„On si tam uklidí, joo? On už bude zdlavej, joo?“ Uklidní se okamžitě ten malý tyran a oči se mu rozzáří.

„Ano, příště bude zdravej a uklidí si." Slibuju a mávám odjíždějícímu autu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Ve čtvrtek přijede Jeník!“ Oznamuji za pár dní synovi šťastnou zprávu.

„A být Tebou tak si uklidím… On totiž neodejde, dokud neuvidí Tvůj pokoj. Říkal, že by u nás i přespal,“ přisazuju si ještě.

„Jéžišmarjá, to nééé!“ Vyděsí se puberťák.

„Stačilo co tady vyváděl minule. Jsem kvůli němu nemohl ani na záchod, aby mi tam nevlez!“

„No vidíš, proto bude lepší, když ukojíš jeho zvědavost hned a ten pokoj mu prostě ukážeš.“

K mému údivu to zabralo.

Synek si po několika měsících uklidil! Dokonce si i vyluxoval a utřel prach!!!

Jeník přijel a tentokrát byl spokojen. Obhlédl synka a jeho noru, a když viděl, že tam nejsou žádné pro něho použitelné hračky, zase odkráčel.

„Uf, ještě že už to mám za sebou!“ Oddychne si puberťák, když návštěva zmizí, a hodlá se opět uvelebit ve svém brlohu.

„No to nemáš“, odvětím vesele. „Jeník totiž zase přijede."

„Panebože kdy??!!!“ zařve syn vyděšeně.  

„Až se takhle vyspí,“ odpovídám a ukazuju sedm prstů.

„To nééé!!! To snad abych si teď uklízel pořád!!“ zaúpí puberťák a zmizí.

Usmívám se.

 Jeníkovi se podařilo během týdne to, o co já usiluji už roky.

Donutil synka k pravidelnému úklidu.

Jeník je prostě geniální..:-)))