Paní učitelko, on to ale Ládík doma umí! aneb Třídní schůzky - peklo pro rodiče i učitele

Je třetí čtvrtletí a tedy čas třídních schůzek. Známe to všichni, strach z nich mívají rodiče i děti. Pro učitele jsou však třídní schůzky hotová muka. Čeká mě to pozítří.

I když rodičům říkám jenom čistou pravdu (a ještě co nejšetrnějším způsobem), stejně mám pocit, že většina studentů dostane potom doma večer přes držku (samozřejmě myšleno s nadsázkou). Učím na střední škole a musím říct, že mám na rodiče svých studentů zatím celkem štěstí. Ještě se mi nestalo, že bych se s někým nedokázala domluvit. Naštěstí se jedná o chápající dospělé, kteří dokážou své děti vnímat kriticky.

Ovšem byla jsem svědkem i mnoha nepříjemných situací, které se děly mým kolegům, kterým bylo vyhrožováno žalobou, udáním na Českou školní inspekci, ba i fyzickou likvidací. Někteří rodiče špatně snášejí kritiku svých dětí a podněty ke zlepšení vnímají jako dehonestaci svých dokonalých potomků. Často viní za neúspěchy svých dětí školu. Asi znáte ten kreslený vtip, který ukazuje dítě, které doneslo domů pětku. Zatímco v době před třiceti lety dostane dítě "ceres" od rodičů, v současné době dostane tenýtž "ceres" učitel. Tato kreslená anekdota celkem přesně ukazuje posun vnímání role učitele. Jistě, dřív byl učitel ten, před kterým se rodiče i děti klepali strachy. Místo, aby došlo k posunu vnímání rolí učitele, žáka a rodiče jako těch, kteří by měli spolupracovat, stal se spíše učitel fackovacím panákem, kterému kdekdo radí, jak by měl svou práci vykonávat nejlépe, čemuž odpovídá i absolutní ztráta společenské prestiže. Samozřejmě, jde o naše děti a učitelům i rodičům by mělo jít o společnou věc - vychovat z dítěte životaschopného jedince. Předat mu co nejvíce vědomostí, dovedností a zkušeností. V ideálním případě ho motivovat k tomu, aby se naučil učit a poznávat sám a nezabíjet v něm touhu po vědění, ale vhodně ji podporovat. Proč ale většina rodičů na třídních schůzkách řeší úplně jiné věci? Nejčastěji se řeší "technické záležitosti", které souvisejí s obsahem vzdělávání jen velmi okrajově. Například vybavení školy, používání mobilů ve výuce, obědy a jejich kvalita, proces omlouvání absence, mimoškolní aktivity apod. Tomu, co dítě umí, jaké udělalo posuny, jak se chová k ostatním, což jsou z mého pohledu zásadní věci, se věnujeme pouze okrajově.

Teď budu mluvit z pozice matky. Třídní schůzky jsou pro mě jako pro matku ještě větším utrpením než jako pro učitelku. Nikoliv kvůli tomu, že by mé dítě mělo špatný prospěch nebo bych měla výhrady k práci jeho učitelů. Deptají mě ostatní rodiče, kterým se nelíbí nikdy nic. Vzpomínám si, jak jsme na schůzkách v mateřské školce asi hodinu řešili, proč si školka dovolila udělat k obědu tak strašnou věc jako je langoš. A ještě ke všemu s kečupem. Vždyť je tam proboha cukr! Biomatky z toho udělaly takovou aféru, protože jejich dětem zachutnal a vyžadovaly ho potom od nich doma. Ženy podávající svým dětem pouze naklíčenou pohanku, či jiné obiloviny, dohnaly nebohou a koktající paní ředitelku ke slibu, že langoš navždy zmizí z jídelníčku školky. Pitný režim. Další jablko sváru. "Mléko přece není z hlediska dnešních poznatků o výživě zdravou potravinou, zahleňuje a navíc není přípustné dávat dětem potravinu určenou jiným mláďatům! Je to neetické a nemorální. Jenom vodu!" zněl požadavek jedné batikované maminky. Jiná zase připustila, že její dítě nikdy vodu pít nebude, protože je zvyklé na sladký čaj. Té mi bylo potom obzvlášť líto, protože toto "přiznání" ji zařadilo k nezodpovědným matkám, kterou ostatní rodiče, přesvědčení o své rodičovské profesionalitě, začali ostentativně přehlížet. Na základce jsme pro změnu řešili větrání. Jedna matka požadovala teplotu 22 stupňů či nižší, protože to je pro dětský organismus nejzdravější. Druhá oponovala, že její Honzíček je slabý na prsa a v průvanu se vždy nastudí.

Ano, každý vidí výchovu a vzdělávání svých dětí jinak a je přirozené, že řekne svůj názor, je to pochopitelné. My učitelé se samozřejmě snažíme k dětem přistupovat individuálně a řešit jejich specifické potřeby, ale někdy se holt větrat musí a jíst se v jídelně taky něco musí a někdy je holt nutné přizpůsobit se většině. Já jsem taky vyrostla navzdory těm stovkám, možná tisícům, rohlíků, které jsem spořádala, dokoce jsem jedla i koblihy a majonézové saláty, ba i párky a klobásy! Dokonce jsem zvládla i průvan a přetopené prostory. Cholesterol i cukr mám v normě a mrtvice mě zatím neskolila. Připouštím ale, že můj jídelníček je teď podstatně zdravější a pestřejší.

Je v pořádku, že se rodiče ozvou, když se jim něco nelíbí. Proč se ale neozvou, i když jsou s prací učitele spokojeni? Málokdy slyším od rodičů poděkování či uznání za to, co funguje. Pokud půjdete na třídní schůzky svým dětem, zkuste se zamyslet nad tím, jestli si učitelé nezaslouží alespoň jedno prosté "děkuji". Rozhodně to ocení.

Jako perličku uvádím pár autentických vět z třídních schůzek:

"Paní učitelko, on to ale Ládík doma umí! Opravdu! Asi se mu to vykouří z hlavou cestou do školy."

Učitelka: "Paní XY, Váš Míša je příliš často na mobilu. Hraje tam Člověče, nezlob se. Není na to už v devatenácti letech trochu starý?"

Maminka: "Když já to hraju taky. A to je mi přes čtyřicet. A nemůžu si pomoct, on za to nemůže."

Maminka: "Paní učitelko, když on ten Honzík nemá hlavu na matiku. Ale ostatní předměty mu jdou!"

Učitelka: "Já ale učím češtinu a Honzík propadá. A z občanky taky."

Maminka:"Aha, on nemá hlavu na matiku, občanku a češtinu. A taky na dějepis." Ale ostatní předměty mu jdou!"

Otec: "Tak co ten náš vůl?"

Učitelka: "Má to na hranou mezi čtyřkou a pětkou. Chtělo by to víc opakovat."

Otec: "Když von to ten debil má po mně. A moje stará ta je taky úplně blbá, chudák kluk je v tom nevinně. Já byl taky úplně levej na tu češtinu. Nevím, jaký i/y mám, kde napsat, ale vedu úspěšnou firmu. Uděláme dohodu, já mu dám doma po hubě a vy mu dáte čtyřku, aby mohl ten pacholek tu firmu po mně převzít. To je fér, ne?"