MHD v Praze je docela fajn a hodně ji využívám. Máme tu autobusy, tramvaje, nově i trolejbus, metro, v rámci MHD se můžeme svézt i lodí a lanovkou. Pokud však cestuji s kočárkem, stává se z této záležitosti adrenalinový zážitek.
Adrenalin je už jenom čekání, jestli se vejdu do autobusu, k nám zajíždí jenom takový ten malinký s úzkou uličkou mezi sedadly a malou plošinou rozdělující přední a zadní část busu. Naše zastávka je uprostřed trasy, a tak když už bus veze dva kočárky, je to smůla a nikam se nejede. Další nervy nastávají, pokud je místo vyhrazené pro kočárky obsazené někým jiným, což se stává velice často. Nejčastějším typem pasažéra okupující kočárkové místo je důchodce s kolečkovou taškou (trasa našeho busu bohužel vede před Lidl a Kaufland). Menšina seniorů vstane a jde si sednout jinam. Většina ovšem zarputile sedí a s nevolí mě pozoruje, co si to dovoluji parkovat kočárek na místo, kde oni sedí. Vysvětlovat jim, že oni si mohou sednout na jiné místo, zatímco já kočárek jinam prostě nedám, je jako hrách na stěnu házet. U Kauflandu potřebují vystoupit a jsou celí vzteklí, že jsou zabarikádovaní kočárkem. Nastává klasický výstupní chaos, kdy já manévruji kočárkem, posléze i prskajícím důchodcem a jeho kolečkovou taškou, protože z obou stran autobusu se z uliček valí další vystupující.
Pokud na místě pro kočárky nesedí důchodce, sedí tam skejťák, s těmi ale problémy nebývají, poslušně se zvednou a jdou jinam, jenom jeden, pravděpodobně trochu vysloužilý (jeho věk odhaduji na 45 let) a sjetý, mi řekl, že nikam jinam nejde, protože ho z toho prkýnka bolí hrozně nohy, jelikož se na Stalinovi fakt strašně nadřel a ještě si namlátil kokos a že vůbec neví, jestli bude vystupovat, prý se spíš bude vozit sem a tam, z konečné na konečnou, protože fakt ty nohy má úplně na mraky a je taky dost zesláblej. A má hlad. Nechala jsem ho jíst smažená kuřata z kyblíku a zaparkovala před něj kočár. "Vůbec mi to nevadí, jenom po mně nechtějte, abych se hejbal. Mír!" V míru jsme dojeli a divím se, že tam nejezdí doteď.
Pokud tam nesedí skejťák, je tam nějaké zvíře. Nejčastěji pes. Už jsem tam ale viděla i prase (Dejvičáci, znáte toho pána, co vodí na vodítku kolem Hradčanské prase?). To také bývá složité. Jeden pejskař mi řekl, že pes má právo jezdit busem stejně jako lidi. Bohužel nemluvně v kočárku podle něj právo na cestování po Praze nemá...
Cestování tramvají je také poměrně dobrodružné. V Praze jezdí minimálně čtyři typy tramvají a každá z nich má dveře pro kočárek jinde. Ty staré tramvaje se schůdky mají místo pro kočárky úplně vzadu , ty nejnovější mají pro kočárky vyhrazené třetí dveře, ty staré předělané na nízkopodlažní druhé dveře a takové ty stříbrné škodovky pro změnu předposlední dveře. Vzhledem k tomu, že podle přepravního řádu mám stát na tramvajovém ostrůvku připravená na místě, kde budu s kočárkem nastupovat, a dávat znamení řidiči, přičemž refýže bývají úzké a plné lidí, je zázrak, že se mi zatím pokaždé podařilo nastoupit. Ale nedávno jsem nastuoupila a všechna místa pro kočárky byla obsazená. Zaparkovala jsem tedy kočárek na plošinu a musela si stoupnout za něj, abych se držela bočních tyčí (na ty horní při svých 159 cm nedosáhnu) a abych byla blízko u tlačítek dávajících znaemní řidiči při výstupu. Zády jsem se tedy stála před sedadlem vyhrazeným pro matky s kočárkem, kde seděl asi čtyřicetiletý kravaťák. Ten na mě po chvíli začal ječet, jestli prý mu tu svou velkou p-del narvu až do ksichtu. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, tramvaj po chvíli zabrzdila, tak se mu jeho přání hned splnilo...
Největší boj ale bývá paradoxně s řidiči. Většina z nich je fajn a chová se k matkám s kočárky vstřícně, ale bohužel je také nemálo těch, kteří z nějakého důvodu tuto sociální skupinu nemohou vystát. V Praze doporovod dítěte do 3 let jezdí zadarmo, dítě však musí mít svůj občanský průkaz či průkaz MHD. Je mi záhadou, proč někteří řidiči neustále chtějí vidět ten průkaz, když vidí to dítě v kočárku. Myslí si, že si ho beru s sebou, abych ušetřila za lístek? Vzhledem ke všem výše uvedeným trapotám bych musela být blázen, abych něco takového dělala. Nemluvě o tom, že i s nízkopodlažním busem zajedou na zastávku tak, aby bylo obtížné vystoupit, protože zaparkují třeba půl metru od ostrůvku, tudíž se mi už několikrát zasekla kola kočárku mezi dveře busu a obrubník. Nebo mi zastaví tak, že mám uprostřed dveří, kam mám s kočárkem vjet, pouliční lampu. To už jsou vyloženě nebezpečné situace.
Byla bych ráda, kdyby si spolucestující a řidiči uvědomili, že nejezdím s kočárkem, abych někoho prudila! Prostě to jinak nejde!
Děkuji všem toleratním cestujícím a slibuji, že já budu milá a vstřícná ke všem sociálním skupinám, ke všem národnostem, ke všem sportovcům, zvířatům, šelmám, kosmonautům, hipíkům, ba i k těm sniorům, jenom když mě nechají zaparkovat kočárek! Za rok už snad mladej bude šlapat po svých.
