Čas od času na mne padne - asi jako na každého z nás - myšlenka toho, co bude až "nebudem" . A proč jsme vlastně na světě, když ho musíme zase opustit..
Jsou lidé, kteří dokážou tyto existenciální myšlenky zcela ze své hlavy vypustit, nebo si je prostě nepřipouštějí. Přiznám se, že já tohle "umění" neovládám.
Už jako malá holka jsem přemýšlela proč život nemůže trvat věčně a co nás čeká "na druhém břehu". Se svými obavami a myšlenkami jsem se nikomu nesvěřovala a spíše hledala odpovědi v mně dostupných knihách.
Ani tam jsem však nenašla to, co by se dalo označit jako "uspokojivé" odpovědi. Až časem jsem pochopila, že na některé otázky prostě není odpověď.
Rodíme se do světa, kterému od začátku vlastně nemůžeme nikdy zcela porozumět.Dokud jsme dětmi, prostě žijeme a myšlenka na "nějaký" konec života, je nám více než vzdálená.
Jak člověk dospívá a stárne začíná vidět svět z více úhlů. Už ví, že svět není jen "hra", a že nás životem provází i různé starosti, ať už existenční, rodičovské, partnerské či byrokratické.
Potkávají nás i osobní tragédie a spousta "zlých" věcí, které se nás pokoušejí dostat až na samé dno našich lidských možností.
Člověk se snaží těmto životním zkouškám čelit, ale ne každý dokáže být opravdu silný a někdy se stane, že se pod tou tíhou člověk prostě a jednoduše zhroutí.
Na druhé straně jsou lidé jež poznamenala velká osobní tragédie a oni přesto "neskládají zbraně" a ještě dokáží pomáhat druhým, tito lidé mají můj velký obdiv.
Vždy když mne přepadnou "chmurné" myšlenky snažím se pochopit, že to tak na světě prostě chodí, a že nic a nikdo není na věky. A že život bychom měli především "prožít", ať už nám dal či vzal cokoliv.Že na otázku, co bude až my nebudem, mi prostě nikdo na světě nemůže dát jasnou odpověď..
