Také patříte k lidem, jež si s železnou pravidelností, dávají ke konci každého roku nejrůznější předsevzetí? A se stejnou pravidelností je nikdy nedodržíte?
Proto jsem se na konci lońského roku rozhodla, že moje předsevzetí bude tentokrát o tom, žádné si nedávat. Nevěřili by jste, jak se mi tím ulevilo.. Nebudu mít totiž výčitky z nedodržení ukončení mých nočních náletů na ledničku, nebudu muset zpytovat svědomí, že jsem zase ze slibované si kultury těla, zvládla pouze dva novoroční dřepy. Že ze mne nebude třeba premiant třídy, a že prostě nebudu tak dokonalá, jak jsem si předurčila poslední prosincový den. Nechám prostě svůj život lehce plynout, a budu se snažit být tím, kým opravdu jsem. A nebudu mít pocit viny, že to zase letos nedopadlo, tak jako to nedopadlo žadný rok. A až ke konci roku přijde bilancování, třeba přijdu na to, že má zrušená předsevzetí, se třeba nevědomky udála bez mého aktivního přičinění.Občas se totiž paradoxně stává, že když už přestaneme něčemu věřit, tak to přijde samo od sebe, jako by to jen čekalo na vhodný okamžik zasloužení. Jisté je však to, že ruce a "mysl jen založená v klíně" zázraky nepřináší. Proto je dobré volit "zlatou střední cestu" našich přání a tužeb a nepřestávat jít za tím, co by jsme opravdu chtěli a po čem toužíme, jen nesmíme být netrpěliví a dávat si za vinu případný nezdar, nebo nenaplnění. Život si stejně jde svou vlastní cestou a vždy má "v rukávu" nějaké to překvapení, ať už dobré, či zlé. A hlavně to by měl mít člověk na mysli až si třeba zas bude říkat, co by měl a neměl dělat, co by měl změnit a co plánovat. Nechat svůj život také občas žít "svým vlastním životem. A nechat se unášet hlavně přítomností, protože to je jediná jistota, kterou každý nový den máme a zítra už může být vše jinak..
