O skutečné statečnosti

Vracím se k článku o tom, co je a není v životě důležité..

Nedávno jsem se v jednom svém článku zmínila, že se zúčastním schůzky jednoho sdružení, jehož členy jsou rodiče, kteří přišli o své děti..

Sdružení má název - "Dlouhá cesta" -  a snaží se pomáhat v té nejbolestivější věci, která jen může rodiče potkat..

Já sama jsem se stala jejím "nedobrovolným" členem, když se jeho zakladatelkou stala moje sestra.

Nechci tady psát sobecky o svých tehdejších pocitech a o tom, jak jsem tenkrát nevěděla - a hlavně neuměla - se sestrou o té strašné události komunikovat.

Jen je to vlastně teď jedním z poslání tohoto sdružení. Naučit o tom rodinné příslušníky otevřeně mezi sebou hovořit a neuzavírat se navzájem před sebou.

Chci psát hlavně o tom, jak si vážím nejen jí, ale i dalších rodičů, kteří z velké bolesti nad ztrátou dítěte dovedli "udělat" poslání - a pomáhat ostatním i sobě navzájem.

Setkání těchto rodičů bývají velmi emotivní a pro člověka, který to "neprožil" naprosto nepřenosné. Přesto vám paradoxně mohou dát velké vnitřní obohacení.

Posloucháte ty "příběhy" a nemůžete nic jiného než si uvědomit, jak malicherné a nicotné jsou v tu chvíli všechny vaše osobní problémy a starosti. A jak obdivujete sílu těch, kteří hovoří o tom, jak se odrazili od toho nejhoršího "rodičovského dna..

Ještě jednou bych chtěla všem těmto rodičům vzdát svůj obdiv pro jejich statečnost a sílu, kterou v sobě dokázali najít a předávat ji dál. A i když jsou na světě věci, na něž žádná slova nestačí, pro mne jsou to lidé, jejichž setkání mi zatím dávájí v životě nejvíc..

A nemohu jinak než souhlasit s oblíbeným citátem mé sestry - "Chceš-li rozesmát Boha, vyprávěj mu o svých plánech..

www.dlouhacesta.cz