Povídka o psovi

Říká se, že život je pes. Já říkám, že život bez psa si už neumím představit...Nemáme žádného trhače, ani medailemi ověšeného mistra. Je to vořech, ale náš.

´´´Tak najednou nevím,mám nebo nemám psát

Povídka o psovi ?

Určitě to znáte, buď vaše děti, nebo vy sami jako děti. „Mami, tati já chci pejska“ Opravdu se o něj budu starat, chodit s ním na procházky, koupat ho a krmit. Moc prosím, načeš za těmito slovy následuje kukuč přímo andělský. Někdo odolává dlouho, někdo odolá navždy, ale tací jako já, neodolají. Je nad slunce jasné, kdo s pejskem bude chodit na procházky, krmit ho a koupat, česat a jinak se o něj starat. Smířená s tím, že budu mít doma o jednoho tvora na krku víc, jsem svolila. Zvíře je to nádherné, přítulné /někdy až moc/. Hned od první vteřiny co jsme ho spatřili, bylo jasné, ten k nám patří.  Tak jsme si ho vezli domů. Vešel se do dlaně. Taková  dlaň plná lásky.

První rozepře začali, když jsme vymýšleli jméno, pro našeho nového člena rodiny. Chvílemi to vypadalo, že se spustí bitka, a chvílemi jsme byli smířeni s tím, že snad bude bezejmenný . Po opravdu vyčerpávajících pár dnech, jsme se shodli na jméně. To se muselo patřičně zapít.

Štěňátko, ocitnuvši se bez své psí matinky,  prokňučelo celou noc. Pokud nekňučelo, chtělo se mu čůrat. Príma je celou noc běhat z druhého patra s malým  tvorečkem v náručí, aby se vyčural.

Štěňátko je roztomilé stvoření. Pokud tedy zrovna, někde nečůrá, nekouše vaše nejdražší boty, a necupuje neoblíbenější hračku vašeho děcka. Jak tohle malé nerozumné stvoření naučit, jak se chovat, nebo spíš jak se nechovat. Moje prchlivá povaha, několikrát neudržela nával vzteku, a pak následoval nával něhy. Co se dá dělat, musela jsem se naučit ovládat vztek, ale ne po každé se mi to dařilo. Výsledek byl docela dobrý. Pes poslouchal,( tedy pokud se mu zachtělo), byl moc poslušný.

Jako psí puberťák, byl ale zase na zabití. Dělal si co chtěl. Pokud viděl psa, tak se chtěl rvát, pokud viděl fenu sundávali  jsme  ho zní alespoň pětkrát. Tak musel chodit na vodítku. A děti psa začali cvičit. Jejich způsob výcviku zahrnoval: Jak mámě rozervat prostěradlo na povel. Jak udělat mrtvého psa, panáčkovat a jiné velmi důležité povely. Co odmítal velmi zarputile, bylo dát pac. To nechtěl ani za kus salámu. Asi mu to přišlo ponižující. Po deseti minutách přemlouvání a vnucování  salámu, čokolády, nebo masa, se tedy uvolil a s velkým halasným vrčením podal packu, a tvářil se jako , že je to pod jeho úroveň.  Po nějaké době jsme přišli na to, že našemu psímu kamarádovi, vadí, když mu sundáme obojek. Od té doby ho děti zlobili tím, že mu ho neustále sundavali, schovávali a on ho zběsile hledal.

Je to naše milé stvoření, plné lásky k nám všem. Trvalo nějakou chvíli, než si ujasnil, že nás nesmí kousat a trhat nám věci, kadit na koberec a značkovat si teritorium doma i na návštěvě, žrát co najde, rvát se s jinými psy a skočit na každou fenku.

Má k nám nepodmiňující druh lásky, má nás za každých okolností rád. Jde s námi naším životem po boku a pozná, když je nám zle. To pak přijde, přitulí se a zůstane tak dlouho, dokud nám není zase líp. 

Doufám,že s námi bude co nejdéle.