Potkat lásku ve stáří

Potkat lásku ve stáří. Jde to? Já přeci nejsem starý, vždyť důchod dostanu až v 65 tak jsem přeci mlád, říkají to zákony, to ne já. Můžu cokoli mě napadne. Kdy, když ne teď. Nějak to uteklo, ten život. Někdo je starý ve 30

Potkat lásku ve stáří? Takovou tu opravdovou. Znáte to, zamilovat se a milovat jsou dva různé stavy. Máme se právo zamilovat, když nám už bylo padesát? Máte právo na cokoli, když už vám je šedesát? Třeba máte právo sednout si přednostně v MHD. To je asi fajn právo. I když leckteří mladí jsou víc utahaní než šedesátníci, jak to tak vídám. Tak co, měli byste se chuť zamilovat? Slova jedné známé písně: „měli jsme se potkat dřív, zdá se mi, mohli jsme se vznášet víc nad zemí.“ Opravdu ta vášeň asi nebude stejná jako ve třiceti.

V mládí jsem byl uznávaný sportovec. Běhal jsem denně několik kilometrů. Skákal a cvičil. Vše ostatní šlo stranou. Měl jsem děvče, to ano, ale nesdílela stejnou vášeň pro běhání ani pro hokej. Její priority byli jiné než moje. Byla krásná, proto jsem s ní byl. Štíhlá a vysoká brunetka, jemných rysů a pomněnkově modrých očí. Ve tváři dva malé důlky. Já měl vytvarované tělo, svaly na něm jen hrály. Když jsme společně vyrazili ven, všichni se za námi otáčeli. Vzpomínám si na ten příjemný a hřejivý pocit ješitnosti, který se mi rozléval po celém těle. Mé dívce, byl po čase náš vztah málo a chtěla, jak se tak říká „víc“. Neuměl jsem to. Zkoušel jsem to. Teď chápu, proč to nešlo. Priority se změnili. Teď hledám člověka, s kterým si budu povídat, třeba do tří hodin ráno. Pokud ovšem mě je padesát a slečně vedle mě by bylo dvacet, mám divný pocit, že by stála asi o něco jiného, než povídání do tří hodin ráno. Kdo by tohle zas měl za potřebí, uhnat si infarkt. Flirt jednou za měsíc je možná fajn, ale není to láska. Někomu to vyhovuje, ale samotu to nezažene. Čím jsem starší, tím víc jsem sám. A kdo není, ten chytil štěstí za pačesy. Samota a stáří, jak se zdá, jde ruku v ruce. Potkal jsem ženu, je stará. Je sama. Za každé vlídné slovo je krásnější a za každé pohlazení je mladší. Zdá se, že i já, za každý její úsměv jsem mladší a dává smysl mému rannímu vstávání. Ten úsměv mě drží na vlně života, zahání strachy a bolesti jsou mírnější. Mozek by si přál mnoho, tělo má svá omezení. Nechci si to připustit, vždyť jsem na tom přeci stále stejně. Půjdu si zaplavat, budu jezdit na kole a běhat po ránu v parku a pak vyjedu na horskou túru a vše to přeci půjde jako dřív. Jen ta voda je už studená a to kolo těžké a v parku je málo místa a ty hory jsou nějak daleko. To není mnou, ale těmi věcmi okolo. A ta vášeň na milování do tří do rána, ta by taky byla, ale teď zrovinka se mi chce spát. Budu umět ještě s někým být, dělit se o své soukromí. Někomu pomáhat a nehádat se. Vykouzlit někomu úsměv na rtech, pohladit vlasy a být spolu v dobrém i ve zlém a neuteču při prvních potížích? A co dělit se o peníze, budu schopen se dělit? Nějaká ta smlouva… tvé a mé…naše… vaše…jejich…Moje děti, tvoje děti, naše děti.  Ajaj. A schválí nám naše děti, náš nový život, nový vztah, nové dobrodružství. Podrží nás nebo se otočí zády, či padne nějaké to ultimátum. Nechceme si přeci rozházet dobré vztahy. (ten náš táta, blázen jeden, na stará kolena, přišel o rozum. Nebo, ta ženská tě chce jen využít, vždyť se na sebe podívej, kdo by tě chtěl). Jenže, samota a stáří. Ale to mé krásné a vytvarované tělo bylo stejně tak krásné, že pasovalo k té krásné, vysoké brunetce s ďolíčky ve tvářích, že se mi o tom někdy i zdává. Byli jsme tak krásný pár, lidé se za námi otáčeli. Po tom se mi tedy opravdu stýská.