Lidé se asi rozdělují na milovníky psů a na jejich odpůrce. Pak jsou podkategorie. Psy mám ráda, ale nesmí mi do bytu. Psy nesnáším, ale u babičky jsme měli krásného malého podvraťáka. Lidé jsou různí. A to platí i o psech.
Naprosto neuvěřitelný a otřesný zážitek při venčení osmiměsíčního štěněte bígla.
Seděla jsem se svou dobrou známou v kavárně. Před sebou každá pořádný hrnek horké a voňavé kávy s malým dortíkem. Řekla mi, že si musí dát něco sladkého proti stresu, a podívala se na mě tak vyplašeně, až mě to zarazilo. Copak se ti prosím tě stalo, zeptala jsem se. Snaha najít klidný tón hlasu se mi asi nezdařila. Odpověděla mi okamžitě. Tak tomu neuvěříš, co nám se stalo při venčení psa! Její hlas zněl otřeseně a do klidného měl dost daleko.
Já vám toho psa nakopnu…to uvidíte. Tahle věta mi zní v uších a nemůžu se jí zbavit. Přichází po ránu hned po probuzení, následuje pocit bezmoci, že neochráním ani dceru ani psa. Svěřila se mi.
Proč jsou někteří lidé ve jménu svého dobra a vlastní pravdy, tak zlí, napadalo mě. Ale vezmu příběh od začátku.
Sobotní zimní odpoledne, bylo sice chladno, ale slunce se na chvíli ukázalo a tak Karolína šla za svou dospělou dcerou a domluvily se, že vezmou své osmiměsíční štěňátko ven. Je to štěně bígla. Daly ji jméno Šmudla. Je, jako každé štěně, hravá a ráda objevuje svět a věci i lidi kolem sebe. Zatím měla to štěstí, že poznala lidi hodné, milé a lidskou ruku, která hladí a dává něco dobrého. Ještě není plně poslušná. Na slovo, či zavolání poslechne, jen když se kolem neděje něco lepšího, co by upoutalo její pozornost.
A tak šly na procházku. U lesní cesty pustily Šmudlu z vodítka, je hravá a musí se vyběhat. Je to štěně a tak potřebuje pohyb. Jak jsem podotkla, ještě neposlechne na rozkaz pokaždé. Najednou kousek od nich byla rodina. Žena, muž a dvě děti. Děti měly míč. Šmudla najednou zpozorovala děti, jak si hrají s míčem a pojala nápad si s míčem hrát taky. Běžela přímo za míčem. Nic jiného ji nezajímalo. Packami dorážela do té kulaté věci, a pokoušela ji vzít mezi tlapky, nedařilo se to. Nechápala, proč na ni všichni vřískají, řvou a ten obrovský cizí lidský tvor, co se u ní najednou objevil, si nechce hrát a dokonce je na ni hrubý a bere ji tu kulatou bezva věc, kterou objevila. Chtěla by tu věc zase zpátky a tak šla pořád za chlapíkem.
Karolína na Šmudlu volala a dcera se v okamžení za štěnětem rozběhla. Obě se omlouvaly, že je to ještě štěně, že ještě neumí tak poslouchat, a že si chtěla jen hrát. Jenže muž, vysoký a zavalitý chlapík, byl tzv. od rány. Neměl pochopení ani pro štěně ani pro lidi. Řval a to dost agresivně: „Já vám toho psa nakopnu, to uvidíte." Ony se zase omluvily. Chlapík zas řval. No, on řval pak pořád. Kdo mu vypere kalhoty a že je nakope. Když dcera chytla Šmudlu, a chtěla ji připnout na vodítko, chlapík se zničehonic rozběhl a nakopl dceru do zadnice. A přitom řval, že skope i psa. Karolína se na něj utrhla, co to je za člověka, že kope mladou bezbrannou ženskou. Tak se otočil a chtěl ji dát pěstí do obličeje. Karolína už věděla, že je to agresivní typ člověka a tak při tom pohybu naštěstí uhnula. Naštěstí, protože je menší a drobné postavy. Tak veliký a zavalitý chlap si troufne na dvě ženy.
Dvě děti a žena, které byli s ním, na to všechno koukaly. Karolína se té ženy zeptala: „To vám přijde normální, že tu kope do mé dcery a vy mu nic ani neřeknete?". Žena odpověděla, že je to od nich bezohledné, že mají na volno puštěného psa. A to je důvod kopat do lidí? zeptala se Karolína a s dcerou a psíkem odcházely pryč. On stále šel za nimi a řval, že je nakope obě. Měly strach.
A je to důvod kopat do lidí?
Pravda je zvláštní věc. Každý máme svou. Každý si za svou pravdou stojí.
Ano, měli na volno puštěného psa. Ano ještě neposlouchá na slovo. Ano, neměl košík.
Jenže, bígl není agresivní rasa psa. Je to štěně, nemá úmysl ublížit. A volnost a běhání potřebuje.
Ony měly dát pejskovi košík...
On nemá právo kopat ani do lidí ani do psa. Kdo chce svou pravdu vymlátit a vyřvat není o nic lepší než štěně bez košíku.
