Dopis neznámému

Dopis, který nikdy nebude doručen, protože neznám adresu. Možná je to tak dobře, možná ne. Chtěla bych si dopisovat, tak jak to bývalo dříve běžné, jenže není s kým. Ano, kdo dnes píše dopisy. Nějaký úředník z banky, státní orgán.

Je zvláštní, že to stejně udělám i když vím, že tam nic nebude. Řeč je o pohybu, který dělám pokaždé, než vejdu do bytu. Podívám se do schránky. Co když v ní je dopis.Třeba je na světě osoba, která si na mě vzpomněla a napsala mi dopis, nebo poslala pohled. Schází mi ten pocit, když na vás vypadne bílá obálka, to napětí, kdo to asi píše. Byly doby kdy jsem si dopisovala často. V dnešní době, ani z finančních důvodů bych to nedělala. Docela dobře dopisování nahradila emailová schránka. To je také dopisování. I do téhle schránky koukám s pocitem, jestli si na mě někdo vzpomněl. Tady se dá docela dobře nahradit dopis. Jenže i tento druh dopisování má namále. Na všechny ty sítě, však víte, se dá psát, ale chce to sturučně a nezdržovat, jedu jedu jedu. Dopis, to je jiná kategorie.

A tak, když najednou zvoní u mých dveří pošťačka, koukám jak vyvoraná myš. Cože? Pošťačka? Asi si spletla zvonek, nebo se chce jen na něco zeptat. Otevřu, pozdravím a čekám pár vteřin. Mám pro vás dopis, říká ta milá osůbka. V tu chvíli mám na rtech úsměv a v hlavě zmatek. Kdo mi to asi píše, třeba vzdálená teta z Ameriky o které jsem doposud neměla tušení, Nebo bývalá spolužačka, která někde v krabici našla moji adresu a jen tak to zkouší, nebo se někdo vdává a vzpomněl si na mě. No rychle mi paní z pošty přetrhla niť mého toužebného snění. Viděla můj blažený úsměv a tak řekla, " no je to s modrým pruhem, tak se tak neusmívejte." A zas jsem začala přemýšlet, co jsem kde provedla a jak mě někdo natočil a teď mi to spočítá. Měla jsem podepsat převzetí, klepala se mi ruka, takže podpis vypadal, jako by to převzalo sousedovic dítě. Vzala jsem si dopis a pořád jsem se úsmívala jako dítě na zmrzlinu. A paní pošťačce jsem pořád děkovala a děkovala, až se rozesmála i ona.

Položila jsem si obálku na stůl a nechtělo se mi to tajemství hned roztrhnout, otáčela jsem s ní a pak jsem si řekla,že je na čase se podívat od koho to psaní je. Věděla jsem, že ta chvíle mi veme všechny  představy a touhy. Realita. Konec snění. No, žádný vzdálený příbuzný mi nic neodkazoval. Obyčejný dopis od veřejné zprávy, že mám doplatit poplatek za psa.