Tak zas po delší době jsem zasedla k počítači, abych se s vámi podělila o své zážitky stárnoucí ženy. Dnes je to tak trochu vzpomínací článek. Když to vzpomínání na člověka dopadne, jako by se ocitl zpátky se vším všudy.
Tak jsem dnes našla krabici se svými osobními věcmi, ve které jsem schovávala poklady od dětství. To bylo překvapení. U každé drobnosti se mi vybavilo přesně kdy, kde a za jakých okolností se tahle věc objevila a jakou roli sehrála v mém životě. Z úklidu se postupně stávalo dopoledne vzpomínek. Bylo to velmi zvláštně mile strávené odpoledne.
Našla jsem takové ty dětské malůvky, kdy jsem se snažila nakreslit pejska, nebo možná kočičku? Také popsané listy, tzv. dopisy pod lavicí, co putovaly od jednoho rohu školní třídy na druhý. Kdy zaručeně nejlepší kámoška potřebovala ujistit, že je opravdu tou jedinou opravdovou kámoškou a ne ta od vedlejšího stolu. Nebo velmi důležitá informace, která nemohla počkat do přestávky, jako že ta Hanka má fakt příšerný svetr. No a pak už pozvání na odpolední diskotéku a který kluk má hezčí oči. Pamatuji si zcela zřetelně, že se stávalo, že se dopis zasekl u nějakého spolužáka. No, když to byl ten z řady drzejších, dopis si přečetl a něco tajně dopsal… Jó, to pak byla mela.
Také jsem našla pubertální zápisky na první lásky. Své první básně, samozřejmě buď zamilované, nebo nešťastně zamilované. Hromada zapsaných zaručených pravd. Například. Život je jako žebřík od kurníku. Krátkej a posranej… Ha, takových mouder tam mám přehršel. Všechny přepsané vlastní rukou. Testy na to jaká je tvá nejoblíbenější barva, kytka, jídlo, oblečení a podle výsledku jsem měla zaručený výsledek. Co mě čeká a nemine, jaká jsem a jakého budu mít muže. Nebo test lásky, taky zaručeně přesný. Ani se mi nechce věřit kolik energie a času jsem v tom věku věnovala něčemu, co dnešní mládež najde na mobilu jedním kliknutím. Pokud by zrovinka hledali takovou pitominu. To si raději zkouknou film nebo dají trochu trávy, kterou taky mají pár kliknutím na mobilu. No, to raději nebudu komentovat.
Další taková pro dnešní děti asi zvláštnost, byla v té krabici. Našla jsem tam památník. Na prvním listě důležité upozornění, které každý musel dodržovat. Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat. Je plný kreseb od dětí, vedoucích z táborů a lidí, které jsem potkala jednou v životě a už je neznám a ani bych je nepoznala, pokud bych je potkala. Bylo by to zvláštní se sejít a popovídat si. Tehdy přátelé a teď zcela cizí lidé. Stejně je zvláštní, že jako děti jsme se dokázali tak rychle skamarádit a trávit na tři neděle společný čas. Spát v jedné místnosti, koupat se, jíst, zažívat spoustu dobrodružství, noční bojovky, zamilovat se, říkat si tajemství, pak se rozloučit a jelo se domů, každý jinam. Těšit se, že se za rok zas potkáme.
Lístky z koncertů, které se uskutečnili po revoluci. Pink Floyd, Rolling Stones, na které byla fronta a mačkanice, ale plni očekávání a naplnění touhy a štěstí nám to bylo fuk a byli jsme na sebe tak milí a zdvořile se mačkali, bez nadávek a řevu.
Vím, je to vlastně krabice plná harampádí, ale pro mě je to krabice plná mého odžitého života. Nevystavuji svůj život na facebooku, proč taky, nějak nemám tuto potřebu. Vždyť je to můj život a mé vzpomínky. Až zemřu, pro nikoho tyto věci nebudou mít hodnotu, proč taky… Není to šperk ani pozemek, jen vzpomínky jednoho lidského života.
No, můžu se přiznat, že se mi zastesklo, po tom všem co jsem našla v té krabici.
Nasadila respirátor a šla bojovat do supermarketu o vydesinfikovaný košík na nákup, s igelitovými rukavicemi na rukou a budu doufat, že na mě někdo neprskne a pokud ano, tak bude očkovaný. Krásné dny z kterých budete mít plno krásných vzpomínek, vám všem přeje stárnoucí žena.
