Deník stárnoucí ženy

Je mi souzeno užít si to do posledního dne letošního roku 2017. A přát si a doufat, že ten další rok bude o něčem jiném.

Vím, že každý jsme nahraditelní, někdo dříve a jiní později. Já patřím k těm co jsou nahraditelní hned. Přesto, že to vím, tak to trochu zamrzelo mé ego. Dlouho jsem se léčila a rehabilitovala po své jízdě na kole. Přišla jsem do práce po dlouhé době a trvalo mi, než jsem se zase zapojila do svižného pracovního koloběhu. Kolegyně, které si rozdělily mé pracovní povinnosti, všechno zvládly beze mě a tak jsem si říkala, že to vlastně nikomu nevadilo, že jsem pryč. Přesto byly tak rády, když jsem se vrátila. Byly tak unavené a těšily se na dovolenou. Tak jsem se zapojila a zanedlouho bylo vše zase jako dříve.

Jenže ne na dlouho. Nějak se mi zdálo, že špatně vidím. Zašla jsem ke své úžasné oční lékařce.

Tak a je to tady, stárnu! Nevadilo mi to, dokud jsem nepřicházela o své části těla. Je mi jedno, že mám vrásky a že jsem celá taková opuchlá, a padají mi vlasy. Tohle patří k životu.

Během dvou měsíců jsem neviděla na jedno oko. Mám štěstí, že jen na  jedno, mám štěstí, že je to jen šedý zákal. Takového štěstí najednou! Ze samého štěstí mě málem pukla hlava.

A tak jsem zase na nemocenské. Pane, jo.

Neuvěřitelné, lékaři dnes dokážou zázraky. Dříve bych oslepla, dnes mám umělé čočky. /Bála jsem se prvního kýchnutí, že ze mě mé nové oční čočky vystřelí./ Zase mám radost ze života, budu sice plná náhradních dílů, ale budu jako nová…

Co se člověku honí hlavou, když ho zdraví opouští?

Co tak potřebuji ke svému životu. Jsou to věci? Kdo se mnou zůstane a kdo odejde.

Samota.

Samota byla na tom všem nejhorší. Všichni někam pospíchali, je jedno kam. Prostě byli pryč. Sama se svou nemocí, ležící ve tmě a tichu. Hodiny a hodiny samoty, temnoty a ticha. Vše se zdálo stejné, ráno i večer. Bolest ta se dala snést. Samota ne. Jediný přítel, který mě neopustil, (asi proto, že si sám neuměl otevřít dveře)byl náš pejsek. Čas temnoty netrval dlouho, a přesto se zdál nekonečný. Samotu si člověk uvědomí v nemoci a na vánoce. Být nemocná na vánoce, ouha. Nejsem sama, mám rodinu a přátele. Jenže…Všichni lidé někam spěchají, nakupují, scházejí se a společně slaví, nikdo nemá čas. Nemoc jako by nezapadala do období vánoc, vždyť všichni se veselí a radují se.

Takže, co si přeji do dalších let, pro nás všechny.  Zdraví a lásku. Lásku ve zdraví i v nemoci.

Šťastný rok 2018 plný zdraví, lásky a štěstí Vám všem přeje Lucie