Deník stárnoucí ženy - Přání

Chtěla jsem napsat komentář k článku " Život" ,ale nějak se mi to nevešlo do místa, které je k tomu určené .Tak z komentáře vznikl článek. Inspiroval mě napsat další díl deníku i s básní. Nic vážného, jen život.

Každý člověk prožívá svůj život jinak. Člověk se na začátku svého života rozhodne na jaké straně chce stát. Dobro - Zlo. Když vybereme dobro, chceme lásku a když ji ztrácíme, máme pocit, že život protéká mezi prsty, že už nebude to co dřív. Začne hodnotit. Najednou se ohlédne a pokud k tomu zjistí, že cesta za ním je delší než před ním, tak přemýšlí co s tím. Rád by toho ještě tolik stihl, no jiná věc je energie a síla, kterou disponuje. Obdivuji energické bytosti, které ještě v pětasedmdesáti lyžují a jezdí na kole, dělají 30 km tůry. Marně toužím být taková po padesátce. Klouby mi samovolně vypadávají, oči mě někdy klamou (jé to je paní sousedka a po pozdravu zjistím, že to je cizí chlap), s odvahou v srdci a přesvědčením si zabalím batoh na celodenní výlet, abych po dvou hodinách hledala cestu zpátky. Noční křeče v noze, které mě zaručeně vyženou z postele (horší varianta je, když se to stane v láskyplném objetí, jak se říká v tom nejlepším, nebo na veřejném místě, třeba v tramvaji, když se snažíte vystoupit po těch sakrametsky vysokých schodech).  Běhám po pokoji po jedné noze, druhou třesu jako po epileptickém záchvatu, snažím se v levo, v pravo, nahoru a dolů nakonec si sednu i lehnu a mažu co najdu, a nakonec po úlevě zpívám Bohu blahořečené písně...  V kině na vysněném filmu se marně snažím soustředit, přes mlaskání a šustění hudruju jako stará Vajtingrová. Tuhle mě zradil zrak i mechanika..nějak se potkala moje špička nohy s okrajem posledního schodu a to ještě v zaměstnání. No elegantně a zcela potichu jsem se schoulila na zem. S nechápavým výrazem a úlekem, že nemám kontrolu nad vlastím tělem, jsem se rychle zvedla a smíchem jsem přesvědčovala sama sebe, že to je vlastně velká švanda. Rozhlížejíc se, jestli mě nikdo neviděl. Kromě kamery, která mě zaručeně celou dobu snímala, tam nikdo jiný nebyl. Tak jsem si představovala IT oddělení..kde sedíc za stoly se smějou až jim odlétají knoflíky z košil. A poslední dobrá se mi stala onehdá po ránu. Tak si takhle chci protáhnout končetinu. Ruku jsem si hodila za hlavu a chtíc ji vytáhnou v protažení, cítím jak mi vypadává z rameno z kloubu, kde by přec mělo být pevně vkloubené, no ne?  Dobré však je, že lékaři s láskou a vytrvalostí, vždy od nějakého neduhu pomůžou... aby se za chvíli ukázal jiný.  A tak ještě báseň, kterou píši s ortézou na ruce. To, abych nevyšla ze cviku, psaní jednou rukou, která se mi časem moc hodí. Cvik dělá mistry.

Měla jsem vždy pocit, že času mám nazbyt

se svou životní láskou zestárnu bok po boku

že na místa a za lidmi se vždy mohu vrátit

životní cesta až začne strmě stoupat, se s

partnerem budeme společně držet a podpírat

Životem spousta chyb se nasbírá a

marně se čeká na odpuštění a u jiných zas

zmizela jiskra při pohledu z očí do očí a

chlad a nezájem odradí od pohlazení a obejmutí

Neztrácet naději, rady létají vzduchem zas

zdá se...život protekl mezi prsty, když jiskra

očí pohasla a vrčení místo pozdravu a bolestí

po ránu víc než včera a písmenka v knize jsou menší

obchod přes noc přestěhovali, zdá se o kilometr dál

u srdce zahřeje, že z lásky se přátelství stalo

že na nohy ze země nás přítel postaví 

děti za námi stojí v těžkých dobách a naopak

stálo to za to, ten život zběsilej...jen chtěla bych

na více místech být a více věcí zkusit a víc

dobra vidět a tak nápad mám, zkusit žít ještě jednou

jen si nejsem jistá, jestli v téhle době...