Bábušky z Černobylu

Včera na televizním kanálu ZOOM vysílali dokumentární film - Bábušky z Černobylu. Smekám před těmito ženami.

Tak jsem si včera večer udělala kafe a sedla k televizi. Po dlouhé době jsem si tento přísroj pustila. Přepínala jsem mezi reklamami. Film pořádně žádný, reklama, reklama a zase... Najednou jsem zastavila na kanálu Zoom, zaujala mě stará paní v šátku, co sotva šla, ale i přes to její chůze měla švih. Ne, jako ta moje, co se vleču z práce, nohy za sebou tahám, jako těžký balvan.

Začal dokument o bábuškách z Černobylu. Viděla jsem starou ženu, co si brala prut a šla na lov. Doufala, že si uloví nějakou tu rybku, i přestože bylo po dešti a jak sama říkala, po dešti asi žádnou nechytí. Ale hlad je hlad, a jíst se musí, tak se jde na lov. Musím přiznat, že jsem od té chvíle televizi nepřepla.

Netušila jsem, že nějaký člověk po jaderné katasrofě v Černobylu v této lokalitě ještě bydlí. Nejen, že bydlí, ale touží bydlet. Touží, tak moc, že i přes přísný zákaz se vrátí do svého rodného domu a začně hospodařit.

V pusté krajině, kde není široko daleko žádná civilizace, žijou staré ženy, každá bydlí ve svém domě. Jen v jednom domě žijou dvě sestry, z toho jedna je postižená. Žijou samy, muži jim zemřeli, děti žijou daleko ve městě, nebo jsou také mrtví. Musejí se spolehnout jen a jen na sebe. A tak si tam žijou. Jsou neskonale šťastné, že můžou být ve svém domě. Stáří těchto bábušek je v rozmezí 75-80 let. Žijou v domech  s jaderným prachem, pijou radioaktivní vodu, pěstují zeleninu a ovoce v radioaktivní půdě a mají slepice a husy a králíky. Vesele baští radioaktivní houby a přesto tyto ženy jsou tak plné elánu a života. Musí každý den tvrdě dřít, aby neměly hlad. Musí ještě k tomu všemu chránit úrodu, co tak těžce vypěstují, před divokou zvěří, které je v Černobylu všude dost. Nikde žádný chlap, který by pomohl. Jednou za měsíc přijede pošta, někdy i za 4 měsíce. V zimě tam za nimi nikdo nejezdí, ani lékař ani pošťák, protože mají strach z vlků. V zimě jsou v kraji vlci, všude, všude kam se podíváš je vlk. Když se bábušek redaktorka ptala, jestli se tam samotné nebojí, všechny odpověděly, že ne, že se nikdy nebály.

Pro mě jsou tyto ženy neuvěřitelná stvoření. Já, když je mi zima, otočím kolečkem termostatu a plynový kotel zařídí své.Když zatoužím po chlebu a mase, zaběhnu na roh do obchodu. Když je mi smutno, zajdu s přáteli na skleničku, nebo do kina. Když mě bolí zub, nebo mám jinou bolístku, lékaře mám dá se říct, kousek za domem. A přesto, mám pocit, že jsem unavená, smutná z toho, že stárnu všechno mě bolí, a příliš pracuji a málo si užívám. Ale po shlédnutí tohoto dokumentu jsem zjistila, že opak je pravdou. Vždyť já se mám dobře, mám jen to co jsem si vybrala. I ony, bábušky z Černobylu, mají to co si samy vybraly, a jsou tam tak šťastné.