Během výletu do mayské riviéry jsem se vydala prozkoumat přírodní rezervaci Sian´Kan. Pokud se rozhodnete vypravit na Yucatán, neměli byste opomenout tento skvost, kde se potkává moře s jezerem. Ne nadarmo znamená v máyštině Sian´Kan "Místo, kde se rodí nebe."
Představte si nádherné místo na naší planetě: moře azulové, písek blankytný a počasí pohádkové. Abych byla přesnější - píši z Karibiku. A abych neusla na vavřínech, rozhodla jsem se podniknout menší dobrodružství a z plážové pohody se vydat do biosférické rezervace, vzdálené nedaleko od Tulumu (asi 34 km).
Do Punta Alen - centra Sian´Kanu se dostávám stopem, protože veřejná doprava z Tulumu už dva roky nefunguje. Cesta autem trvá asi tři hodiny. I když vzdálenost není veliká, cesta je bahnitá a děravá a dovolená rychlost dosahuje limitu 40 km/h. Do rezervace se dostávám kolem poledne (z Tulumu jsem vyrážela v 7 hodin ráno). Vzala jsem si s sebou zbytek pesos, abych měla peníze na lodičku na prozkoumání jezera, kde se pozoruje místní flora i fauna (pozoruhodná je především rozmanitost druhů ptáků).
V pravé poledne dostávám studenou sprchu, když mi pán v cestovní kanceláři oznamuje, že mě túra na loďce vyjde na 1700 MXP (asi 2550 Kč). Platí se za loďku, nikoliv za osobu. Otáčím se o 180 stupňů a rychle se snažím vymyslet alternativu, protože po velmi brzkém vstávání, běžení na autobus a třech stopech bych nerada odjela bez prozkoumání rezervace.
Vydávám se k jezeru, kde se dávám do řeči s Donem Ivanem, místním vlastníkem vyhlídkových lodí. Jeho otec byl rybářem, jeho bratr vlastní restauraci s rybími specialitami a Ivan vozí už deset let turisty po jezeře. Celá vesnice Punta Alen žije z turismu - a není ho tu málo. Přírodní rezervace je opravdu krásná. Neslyšíte žádná auta, pouze ptáky. Z jedné strany šplouchá moře, z druhé jezero. Na pláži rybáři hrdě prodávají langusty, které vám v nedaleké restauraci připraví za pár minut podle Vaší chuti. Libo na česneku, osmažené nebo v červené omáčce? Peníze, které mám v kapse a které mi nestačí na loďku, dávám Lucy, aby mi připravila místní specialitu.
S plným žaludkem se vydávám na cestu zpět do Tulumu po cedníkové cestě a doufám, že potkám někoho, kdo mě sveze. Za dvě hodiny padne tma a když mě nesežere krokodýl, pak určitě komáři. Nebo smrad z místního bahna. Při každém zahučení motoru tudíž s velkou nadějí na čele (lehce opeceným) zdvihám palec levé ruky.
Na tento výlet jsem se původně chtěla vydat na kole. Odradil mě však majitel kempu, kde jsem bydlela. Podle Maxe je rezervace příliš daleko. Ještě, že jsem ho poslechla. Nevím, co bych si tady s kolem počala. Akorát by mě místní smrduté bahno obalilo od hlavy až k patě.
Po asi dvou kilometrech mi zastavuje auto plné Italů - pánové v letech a v plné polní. Už jsem chtěla vískat radostí, ale když mi ukazují, že si můžu přisednout leda na klín, zamrazil mi úsměv. I když se mi k této kompanii zrovna dvakrát přidávat nechce, nerada bych promarnila šanci dostat se ještě v ten den zpátky do kempu a tak kývnu, že to beru.
"Chlapci" byli nakupovat langusty do vlastní restaurace, kterou si před dvaceti lety v Tulumu vybudovali. Prý se langusti dobře prodávají a tak cestu absolvují skoro každý den. Zastavujeme skoro každých 15 minut, protože chlapci trpí nejspíše prostatou - a kolem nás projíždějí poloprázdná auta.
Do kempu se dostávám chvíli po setmění - poštípaná, s utopeným mobilem a špinavá od smrdutého bahna. A těch ptáků jsem opravdu moc neviděla.
PS. Toto video, kde je vidět gringo turista, který si skočil do jezera a v mžiku si pro něho skočil i třímetrový krokodýl, mi doporučili Italové. Prý sranda. Tak nevím.
https://www.youtube.com/watch?v=-JFKv-qwPFk
