V kavárně jsem se dnes sešla s mladou ženou, která nedávno utekla od tyrana. Přinásím vám otevřenou zpověď o její zkušenosti s domácím násilím ze strany partnera.
Děkuji ti Zuzko za čas a odhodlanost podělit se o tvůj příběh.
Není za co děkovat, ráda povyprávím. Možná si poté spousta žen a dívek uvědomí, že se to týká také jich. Mně samotné trvalo dlouho než jsem si uvědomila, v jak vážné situaci jsem se nacházela.
Doufám, že ano. I kdyby náš rozhovor pomohl jedné ženě...
Kdy jsi si poprvé vvšimla, že je něco ve vztahu s partnerem v nepořádku?
Asi po půl roce (byli jsme spolu tři a půl roku). Šli jsme pozdě v noci z posezení s přáteli k němu domů. Byl opilý a začal se se mnou hádat a vyčítat mi spoustu věcí. Také neopodstatněně žárlil a dokonce mi v afektu odhodil kabelku. Peněženka odletěla do křoví, ale naštěstí jsem ji druhý den ráno našla. Tehdy jsem této příhodě nepřikládala velkou důležitost. Prominula jsem mu a věřila, že už nikdy nic podobného neudělá.
V té chvili by žena měla okamžitě ze vztahu odejít. Žádná si však zpravidla neuvědomí, že by se mohlo jednat o počáteční projevy domácího násilí a psychopatii (pokud již nemá tuto zkušenost zažitou), proto nad takovou hádkou mávne rukou...
Ano, určitě by měla. Já jsem byla zaslepená láskou a naivní. Dlouhou dobu jsem věřila ve změnu. Po děsivé hádce byl několik týdnů klid a já byla šťastná. Poté začal zase pít. Neopodstatněně žárlil, urážel mě a ponižoval. Scény se odehrávaly i před našimi společnými přáteli (zastání jsem u nich moc nenacházela). Chtěl se s nimi často prát. Vždyt jsem mu to rozmluvila. Později při hádkách házel s mými věcmi, bušil do mě pěstmi a fackoval mě. S tématem domácí násilí jsem si však náš vztah nespojovala.
Jaká situace předcházela tvému útěku od psychopatického partnera? Často se právě stává, že oběti okolí nevěří a tak se ocitne bez pomoci a podpory. Jak to bylo u tebe?
Nesvěřila jsem se s tím nejprve nikomu. Ani mé sestře, se kterou máme skvělý vztah a ve všem si důvěřujeme. Cítila jsem se hodně poníženě. Roli hrál i strach. Strach z něj a z toho, jak situace dopadne. Jednou jsem se zmínila jedné kamarádce, která byla svědkem toho, když mě přítel na veřejnosti urážel. Neřekla jsem jí ale zdaleka všechno. Dokonce jsem ho ní před ní omlouvala. Měla jsem pocit, jako bych byla k němu byla přivázaná lanem. Neměla jsem dost síly se odpoutat, podařilo se mi to, až ve chvíli, kdy jsem začala být v kontaktu s jedním kamarádem. Přítel začal znovu pít a hádali jsme se. K mému překvapení nezuřil, ale omlouval se mi. Neustále přitom opakoval, že mě miluje a nechce mě ztratit. Po pár minutách však otočil a byl agresivní. Nejdříve padaly urážky, nadávky a výčitky. Dále mě chytil pod krkem a "nesl" tak přes celý byt. Několikrát se mnou hodil o vchodové dveře a škrtil mě. Volala jsem o pomoc, aby mě slyšeli i sousedi. Když mě pustil, popadla jsem rychle telefon a vytočila sestřino číslo. Pak jsem vyběhla na chodbu, kde mi pomohla sousedka s kamarádkou. Po pár minutách pro mě přijel sestřin manžel. Několik dní jsem nezamhouřila oči, protože jsem měla na hlavě boule a na krku podlitiny. Dnes je to pět týdnů od události a stále trpím bolestmi...
Od té doby se o tomto problému nebojím mluvit s okolím. Největší podporu jsem nakonec našla u přátel. Velmi mě však mrzelo, že moje máma se k věci nevyjádřila. Na druhou stranu chápu, že si neuvědomuje, jak můj vztah s tyranou mohl skončit.
Ještě jednou díky moc. Přeji ti více porozumění ze strany mámy, protože rodina je v životě nejdůležitější. Také hodně štěstí nejen v dalším partnerském vztahu...
