Mezi mé velké záliby patří psaní, ale musím přiznat, že je to pro mě něco úplně nového. Ještě před nedávnem by mě vůbec nenapadlo, že bych napsala nějaký článek, který bych někde zveřejnila.
Vzpomínám si, jak za mnou jednou přišla jedna kamarádka a zeptala se mě, jestli bych někde na internetu nechtěla psát o svém životě. Mohlo by to prý pomoci někomu dalšímu a lidé by pak možná lépe pochopili svět zrakově postižených. Tenkrát jsem se jen usmála a řekla kamarádce, že je to dobrý nápad, ale já nejsem určitě ta pravá osoba. Nedokázala jsem si představit, že bych napsala něco, co by mohlo čtenáře zajímat. Pak však přišlo léto a já měla najednou hodně volného času. Zatoužila jsem vyzkoušet něco nového a zase se něčemu naučit. Napadlo mě, že bych mohla zkusit něco napsat. Nechtěla jsem to nikde zveřejňovat, ale napadlo mě, že by mi psaní mohlo pomoci utřídit si trochu myšlenky. První článek jsem psala dlouho a nevěděla jsem, jak přesně vyjádřit své myšlenky. Nakonec však první článek vznikl a dokonce jsem ho po dlouhém váhání dala přečíst i pár přátelům. Brzy jsem napsala další a postupem času mě to začalo bavit. Když mě potkalo něco zajímavého, zasedla jsem k počítači a o události napsala. Napadlo mě, že bych to mohla mít místo fotografií. Lidé mají plná alba fotek. Proč bych tedy já nemohla mít plnou složku článků? Zjistila jsem, že psaní mě dokáže uklidnit a pomáhá mi dívat se na věci trochu jinak. Můj letošní začátek ve škole nebyl vůbec jednoduchý. Přepadl mě chvilkový pocit smutku a beznaděje. Místo smutnění jsem si však vzala notebook a o svých pocitech napsala. Musím říct, že se mi ulevilo a mé problémy mi nepřipadaly zdaleka tak hrozné. Teď už je pro mě naprosto normální sednout si občas k počítači a napsat nějaký článek. Před pár dny se mi znovu vybavila slova mé kamarádky o tom, že bych mohla své články někde zveřejnit. Najednou mi ta představa nepřipadala už vůbec tak nepředstavitelná. Občas dělám pro školy krátké besedy o problematice zrakově postižených a moc mě to baví. Cítím, že ostatním dávám něco ze sebe a to mi vždycky dodá energii. Dnes už je informovanost o problematice zrakově postižených poměrně dobrá, ale stále je potřeba ji zlepšovat. Po dlouhém váhání jsem si založila tento blog. Představa, že by nějaký můj článek mohl někomu pomoci, mě tak nějak popohnala. Třeba si ho přečte nějaký člověk, který pak potká na ulici někoho nevidomého a díky článku už bude trochu vědět, jak k němu přistupovat. Možná si nějaké mé články přečte rodič, kterému se právě narodilo dítě se zrakovým postižením a najde v něm aspoň trochu naděje. Třeba můj článek pomůže i někomu, kdo má v rodině člena se zrakovým postižením pochopit jeho svět. Pokud můj článek někomu pomůže, bude to pro mě ta největší odměna. Nechci tady psát nějaké teorie, které si můžete přečíst v knížkách. Budu psát o svém životě a o všem, co mě potkalo. Nepočítejte ale s tím, že články budou pochmurné. Není k tomu důvod. Ačkoliv jsem úplně nevidomá, miluju život a užívám si každou minutu. Ne vždy byl můj život jednoduchý, ale naučila jsem se s problémy bojovat a co nejvíc žít jako zdraví lidé. Díky nejrůznějším možnostem je to naštěstí v dnešní době možné a já jsem za to moc ráda. Vážím si toho, že můžu studovat, potkávat lidi a věnovat se různým zájmům. Nebýt řady lidí, kteří svojí snahou život zrakově postižených stále zlepšují, nebylo by to možné. V některých článcích určitě některé zmíním a je to pro mě vlastně tak trochu způsob, jak jim za vše poděkovat. Dovolte mi, abych se s vámi podělila o svoji radost ze života.
