Někdy se nám v jeden úplně obyčejný den stane něco, co nás inspiruje a posune zase o kousíček dopředu. Včera mě potkalo něco takového a já bych se s vámi o to ráda podělila.
Moje spolubydlící mi navrhla, abych s ní dnes odpoledne šla ven. Měla se setkat s jedním kamarádem, kterého také znám. Když jsem ho viděla naposledy, byl ještě docela malý. Mně je 23 let a jemu teprve 18. Myslím, že naposledy jsem ho snad viděla na základní škole. Já ji právě dokončila a on začal chodit tuším do šesté třídy. Přivítala jsem možnost setkat se s ním, protože mě moc zajímalo, co teď dělá. Nemusela jsem se učit do školy a tak nebyl důvod nevyjít si někam ven. Ráno jsem si myslela, že venku bude hezky, ale když jsme odpoledne vyšli ze školy, foukal studený vítr a dokonce trochu poprchávalo. Náladu nám to však nepokazilo, protože jsme před sebou měli příjemné odpoledne. Všechny autobusy byly jako vždy přeplněné. Někteří lidé jeli z práce a někteří stejně jako my za zábavou. Všude byla zácpa a tak cesta trvala poměrně dlouho. Na místo setkání jsme dorazili asi o čtvrt hodiny později. Náš kamarád Kamil už tam čekal. On pro změnu přišel zase asi o čtvrt hodiny dřív a pořádně na zastávce vymrzl. Musím říct, že jsem ho vůbec nepoznala. Pomatuju si ho ještě jako malého kluka a teď už je z něj mladý muž. Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Zamířili jsme do nejbližší kavárny, protože jsme se chtěli trochu zahřát a hlavně si pořádně popovídat. Objednali jsme si pořádný hrnek kafe a ponořili jsme se plně do rozhovoru. S překvapením jsem zjistila, že Kamil studuje stejnou střední školu, jakou jsem před lety dělala i já. Hodně věcí se tam však změnilo a nejsem si jistá, jestli bych se tam znovu chtěla vrátit. Časy se mění a zdá se, že škola už nemá zdaleka takovou úroveň, jakou měla, když jsem tam studovala. Popovídali jsme si o některých lidech, které taky znám a já si mohla díky Kamilovi připomenout některé staré přátele. Pak najednou začal Kamil hovořit o svém bratrovi Romanovi. Na základní škole jsme se až tolik s Kamilem neznali a tak jsem ani moc nevěděla, jaký má osud. Dnes jsem měla možnost částečně vyslechnout jeho příběh a uvědomila jsem si, že handicap rozhodně nemusí bránit v pomoci druhým. Věděla jsem to už před tím, ale teď jsem to mohla vidět na vlastní oči. Kamil a Roman jsou dvojčata, která se narodila v sedmém měsíci. Kamil má oční vadu, díky které ve svých šesti letech zcela oslepl. Říkal, že už si ani moc nevzpomíná, jaké to je vidět. Byl ještě tenkrát hodně malý a až tak si to neuvědomoval. Roman zase trpí dětskou mozkovou obrnou. Pro rodiče muselo být nesmírně těžké pečovat o dvě postižené děti. Sice je neznám, ale obdivuju jejich sílu. Oba sourozenci teď studují na stejné střední škole a to je myslím dobře, protože si mohou vzájemně pomáhat. Roman je nyní zcela odkázaný na invalidní vozík. Kamil ho na něm dost často vozí. Když třeba jedou domů, Kamil tlačí vozík a Roman ho zase naviguje. Zrovna před časem jsem přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdyby nevidomý vezl vozíčkáře. Tenkrát mi ta představa přišla docela neuvěřitelná, protože jsem si říkala, že bych toho vozíčkáře určitě někde vyklopila. Podle Kamilových slov to ale docela jde. Stále si to nedokážu představit, ale s dobrou navigací se to asi dá zvládnout. Snad budu mít jednou příležitost si to vyzkoušet. Rozhodně se tomu nebudu bránit, protože by to mohla být opravdu zajímavá zkušenost. S Kamilem se mi povídalo moc dobře. Zaujalo mě, s jakou chutí bratrovi pomáhá. Uvědomila jsem si, že oba si vlastně něco dávají. Kamil je pro Romana nohama a Roman zase pro Kamila očima. Je to prostě důkaz toho, že i člověk s handicapem může být užitečný pro druhého a to mnohdy víc, než si dokážeme představit. Pokud tedy někdo postižený řekne, že nemůže dělat nic pro druhé a myslí jen na sebe, je to špatné. Jeho postižení ho neomlouvá, protože každý může udělat něco. Během dnešního setkání jsme si vzpomněli na jednu lektorku, která učila práci na počítači. Já osobně jsem ji neznala, ale od známých jsem o ní slyšela. Když byla mladá, měla autonehodu, při které ochrnula a ještě ke všemu oslepla. Nevzdala to však a rozhodla se pomáhat druhým. Začala pracovat v organizaci, která pomáhá zrakově postiženým. Mnoho let tam vyučovala práci na počítači a všichni ji měli moc rádi. Před pár lety zemřela. Bylo jí teprve 38 let. Všichni si jí moc vážili a na její počest je dokonce vyhlašovaná nějaká soutěž. Tady vidíte, že postižený člověk nemusí rozhodně sedět doma a plakat nad svým osudem. Může něčeho dosáhnout a ještě k tomu pomáhat druhým. Dnešní den mě opět donutil přemýšlet. V poslední době dostávám jednu lekci za druhou a jsem za to opravdu ráda. Nutí mě to přemýšlet a často se utvrzuji v mnoha názorech. Rozhodně nechci prožít svůj život v sebelítosti. Místo toho chci něčeho dosáhnout a udělat něco pro druhé.
