Krize na obzoru

Principiálně platí, že ekonomická krize je na obzoru vždy. Takže pokud každou chvíli v novinách čtete analýzu o blížícím se kolapsu, je to naprostá pravda. Má to jedinou, drobnou chybičku: nikdo neví, jak daleko ten obzor je.

Krize je nedílnou součástí ekonomického cyklu, je přirozená. Mnoho ekonomických teorií se zabývá tím, jak výkyvy v konjunktuře zmenšit, jak ořezat negativní dopady krizí, ale je to v podstatě zbytečné a vždy velmi drahé. Navíc je jisté, že špatná rozhodnutí se střádají a mohou vcelku snadno vést ke krizi zvláště velkých rozměrů nebo mimořádně dlouhé. Ve skutečnosti nejsme schopni krizím předcházet, nejsme schopni jim zabránit a nejsme ani schopni nějakým zásadním způsobem vylepšit jejich průběh. A pokud, pak jenom za cenu, že příští krize nám to spočítá o to více.

Vezměme si příklad. New Deal podle mnoha lidí zachránil Ameriku a vyvedl jí z Velké deprese. Nazvěme tuto variantu „oficiální historií“. Podstatná část ekonomů ale poukazuje na to, že v době Rooseveltova nástupu do funkce už krize naopak ustupovala a byly zřetelné známky oživení. New Deal tento vývoj zadusil a prodloužil potíže o několik dalších let, vlastně až do začátku horečnatých příprav na světovou válku. Ale co naděláte – Roosevelt je považován za vítěze nad depresí. I když to není pravda a zřejmě by nejlépe udělal, kdyby se do ekonomiky vůbec nepletl.

Nesmrtelnost dvaatřicátého prezidenta ale láká. To je i důvod, proč politici tak rádi „pumpují“ ekonomiku. Výsledky jsou sice obvykle tristní a o průkaznosti není možné mluvit, jenže pro občana a voliče vypadá „boj za prosperitu“ velmi zodpovědně a zkušeně.

Zpět k věci. V poslední době se začaly objevovat texty – u nás i v cizině, nejsme v tom nijak ojedinělí – podle kterých se řítíme do další velké krize. Ano, naprosto odpovědně je třeba říci, že to je prakticky se stoprocentní jistotou pravda. Další krize bude, dříve nebo později bude i další opravdu velká krize. A čím více záchranných misí s cílem zabránění této krizi bude podniknuto, tím přijde dříve a tím bude hlubší. Opravdu neumím říci, zda se tato nová krize dostaví na konci tohoto roku, příští rok nebo v roce 2019, nebo možná až za pět nebo deset let. Neumí to nikdo. Jen si to vezměte: Je zde naprosto nevypočitatelná Čína, která má svoje problémy a pokud dostane záchvat kašle, přenese se to na celý svět. Je zde Rusko a další země závislé na cenách ropy, jejichž ekonomiky se hroutí jedna za druhou a ty, které zatím přežívají, musí sahat děsivě hluboko do svých rezerv. Brazílie, považovaná někdy za budoucího tahouna jižní polokoule, jako již tradičně zklamala veškeré naděje a padá do dalších hlubin zmatků. Indický zázrak nesporně jednoho dne nastane. Ale to se říkalo už v době, kdy telefony měly šňůry a počítač rozměr dubové almary. Lze se oprávněně domnívat, že se to bude říkat i v době, kdy budeme mít místo telefonu čip přímo v hlavě.

To je jenom několik náznaků toho, co ovlivňuje globální ekonomiku, přičemž ani celá Brazílie nemá (s mírnou nadsázkou) pro světovou prosperitu takovou váhu, jako trh amerických hypoték.

Je to jistě nepříjemný pocit, připustit si, že konjunktura nutně skončí a bude zle. Tedy zle – co my máme právo mluvit o „zle“? Naše životní úroveň bude i tou příští krizí ovlivněna v podstatě velmi málo a pozice mezi nejbohatšími státy světa opravdu nebude nijak vážně ohrožena.

Reálně vzato budou dopady ekonomického cyklu na Českou republiku i na Evropu jistě citelné, ale zapomeňme na to, že by šlo o „zhroucení“ nebo „katastrofu“. Pokud tohle někde čtete, jsou to nesmysly a autor má buď nějaký užitek z toho, že své čtenáře vyděsí, nebo ji jenom chce udělat jméno co nejvíce apokalyptickým věštěním - vřeštěním. Pokud ale něco opravdu může ohrozit budoucnost našeho hospodářství a prosperitu, tak je to demografická krize, stárnutí obyvatelstva a děsivě nízká porodnost.

Je zvláštní, že migrantů či další etapy finanční krize je plný veřejný prostor – internet i politika hospodská stejně jako parlamentní. Ale o demografické krizi jednou za čas vyjde nějaký alarmující text, který vzbudí nulovou pozornost. A to je tak asi vše. Přitom zde se celkem jasně dá říct, kdy nastane opravdový problém. Bude to kolem roku 2050, což je z demografického pohledu za chvíli. A ta krize bude hodně, opravdu hodně dlouhá. Dva miliony uprchlíků v Evropě nás zaměstnávají už třetím rokem. Ale více než padesát milionů Evropanů, kteří „nebudou“, protože se nenarodili a nenarodí, nevytvoří HDP, nepodpoří spotřebu, nezaplní místa u strojů a v obchodech a na úřadech a kdekoliv jinde, ty nám nestojí ani za pár minut pozornosti?

Možná největší krize, jaká hrozí, je už dávno tady. Protože neschopnost rozpoznat podstatné od nepodstatného patří k základním předpokladům úspěchu.