Studenti mi na pražské VŠE občas kladou vcelku záludné dotazy. Často jsou inspirované denním tiskem nebo úvahami na internetu. Jedním z oblíbených je: Kdy čínská ekonomika překoná svou velikostí americkou?
Tedy trochu jinak: Kdy se stane Čína největší ekonomickou mocností na světě?
Existuje mnoho odpovědí, často diametrálně odlišných.
Z hlediska časového například lze téměř stejně dobře obhájit „už se stala“ jako „nikdy“. Pro obě verze najdeme nějaké vcelku relevantní argumenty.
První by bylo možné podpořit různými propočty produkce podle parity kupní síly (tedy jinak než podle kurzu). A v tomto srovnání již Čína u některých institucí USA předstihla (hodně záleží, jakou metodiku přepočtu na paritu, kdo zvolí). Jenže parita nejsou skutečné mezinárodně srovnatelné peníze, parita je konstrukt založený na domácí cenové hladině. Je to konstrukt sice zajímavý a v mnoha ohledech užitečný, jenže vzato na dřeň: Přece jenom jde o upravenou skutečnost.
Ale nejen o časových okolnostech se dá říct, že odpovědí na otázku USA versus Čína je mnoho. Vždycky totiž záleží na tom, jaké statistické podklady si člověk vezme k ruce.
Nicméně základní srovnání každé ekonomiky začíná u hrubého domácího produktu. Což je v principu finální a finančně vyjádřená hodnota zboží a služeb vyprodukovaná tím kterým státem v daném roce (na daném území). Samozřejmě je hned na první pohled zjevný problém, jak ji počítat, ale na to mají statistici celkem zaběhnuté způsoby a metodiky. Ty sice nejsou úplně celosvětově srovnatelné, u mnoha zemí (například zrovna u Číny) panují jisté pochybnosti o tom, zda se každému číslu dá věřit na sto procent, ale jistý standard tady je.
Další otázka je, kterou použít měnu, protože abychom mohli porovnat dvě země, potřebujeme HJDP ve stejné měně. Zase (podobně jako u parity) existují určité konstrukty, které k tomu mají sloužit (například tak zvaný mezinárodní dolar). Nicméně ve skutečnosti pořád nejlepší je starý dobrý dolar bez přívlastků. A pak je tady otázka kurzu – tedy jaký kurz použít pro přepočet. U směnitelných měn vyřešeno: Normální tržní. U těch ostatních existují různé metody přepočtu úředních kurzů. Což nás v tuto chvíli nemusí tak úplně zajímat, protože jüan směnitelný je (jakkoliv určitý dohled státu nad kurzem existuje).
Tak v tomto srovnání je Čína pořád hodně daleko za Spojenými státy a nějakou dobu se to tak úplně nezmění. Jednoduše řečeno je HDP Spojených států 26,9 bilionu dolarů, HDP Číny 19,4 bilionu. Takže čínský produkt dosahuje zhruba sedmdesáti procent amerického. Při počtu obyvatel 1,4 miliardy oproti něco přes 332 milionu, tedy 4,3násobku.
Na to by se samozřejmě dalo říct, že před několika desetiletími byla situace naprosto jiná a rozdíl ve vytvořeném HDP podstatně větší, takže Čína Spojené státy rychle dohání a brzy předežene. Jenže je několik důvodů, proč to nebude tak horké.
Hodně se v té souvislosti mluví o dlouhodobých nerovnováhách v čínské ekonomice, o obrovské realitní krizi, která už postihuje celý stavební sektor, o dramatickém předlužení čínských státních i soukromých firem, o tom, že fiskální nerovnováha veřejných rozpočtů (to je v Číně důležité kvůli mimořádným problémům provincií) vyvolává neustálou potřebu emise nových peněz, které se však nedostávají do soustavně klesající spotřeby domácností a neřeší z toho plynoucí deflační tlaky. Všechny tyto věci lze krátkodobě zakrýt intervencí státu, středně a dlouhodobě však musí být buď vyřešeny, nebo povedou k hluboké a dlouhodobé strukturální krizi.
Někdo by mohl říct, že americký federální dluh je také obrovský. To je. Ostatně již Ronald Reagan na otázku, co hodlá dělat s deficitem a dluhem odpověděl: „Nic. Už je dost velký na to, aby se o sebe postaral sám“. Jenže celková bilance amerických veřejných rozpočtů je vcelku příznivá a zadlužení domácností i podnikové sféry je (dá se říct) celkem zdravé, navíc více než dostatečně kryté aktivy. Ve srovnání s čínskou situací je to stav velmi odlišný.
A pak jsou zde v čínském prostředí jevy v principu neřešitelné, protože vycházejí ze samotné ho základního uzpůsobení ekonomického modelu kombinace relativní volnosti podnikání a strnulé rigidnosti politického uspořádání. A to je například skutečně extrémně vysoká nezaměstnanost mladých (mluvíme o hodnotách kolem 25 procent), nebo obrovská demografická krize, která se rodí s mimořádnou rychlostí a intenzitou (a proti které jsou demografické hrozby v Evropě vcelku poklidné komplikace).
Na základě toho všeho studentům vcelku s klidným svědomím říkám, že pokud se oni dožijí chvíle, kdy nominální HDP Číny přeroste nominální HDP Spojených států, tak buď to bude po takové katastrofě, že to nebude nikoho zajímat a nikdo to nebude ani měřit, nebo budou v důchodu a nepřipadne jim to důležité.
Co se pak krásného ukazatele HDP na obyvatele týká, tak to už je pro Čínu tak nedosažitelná meta, že ani nemá smysl se o ni bavit.
