Během tří lednových transportů v roce 1942 bylo do Terezína odvlečeno z Plzně přes dva a půl tisíce židovských občanů a po válce se jich vrátil pouhých 112
TŘEMOŠENSKÝ RYBNÍK
Hnědé oči byly neproniknutelné. A přece stačil jediný pohled, aby se zbláznil. Ruce měl najednou zbytečně dlouhé, nohy mu překážely, ústa suché řečiště. Díval se raději na žlutou hvězdu, přišitou na šatech, jak zmizela pod hromádkou látky a bot. Zmizelo i černé slovo Jude. V plavkách vypadala neznámá dívka jako bohyně z učebnice dějepisu.
„Uhranula mne.“,napadlo ho. Usmála se a vešla do vody. Bohyně. Nymfa. Došel až ke břehu. Teprve, když mu do jedné boty, natekla voda, zastavil.
Doplavala na druhý břeh. Otočila se. Byla překvapená, že silueta mladíka nezmizela. Byla udivená, že stojí oblečen ve vodě. Váhala, zda se má vrátit. Pak se rozhodla: „Nemá tady co dělat. Rybník je vyhrazen pro nás. Ne pro árijce.“
Plavala zpátky a mladík se zvětšoval, byl výraznější.Měl stále udivený výraz, tak jako před chvílí.Váhala, nebylo už kam plavat, dno jí hladilo břicho. Rázně vstala a šla si pro utěrku. Koutkem oka viděla, jak ji ujídá očima.
Utřela se, navlékla šaty.
„Nějaký problém?“, zeptala se chladně.
Mlčky zakroutil hlavou. Snažil se rychle vymyslet, co udělá. Když zvedla těžkou tašku, vyhrknul:“Já bych vám pomohl.“
Zastavila se. Jejich ruce se dotýkaly. Hnědé oči vytiskly milión otazníků.
„Kdo bude spatřen ruku v ruce se židem, bude s ním nakládáno jako se židem.“,řekla tiše.
„Chci být židem.“
„Asi jste se zbláznil.“
Pokýval hlavou: „Do vás.“
Usmála se a sedla si do trávy. Našel si místo vedle ní.
„Nebudete smět do parků, do divadla, do kina.“
„Budu jen tam, kde budete vy. To mi stačí.“
„Já milovala chodit do kina a ráda se koupu.“
„Budu se učit plavat s vámi.“
„Neumíte plavat?“
„Naučím se to.“
„Smíme se koupat, jenom vTřemošenském rybníku. Také nesmíme do kaváren, restaurací a na poštu. Nesmíme chodit do školy.“
„Přestanu také chodit do školy. Budu s vámi ve dne i v noci.“, zčervenal se a sklopil oči.
„Nikdy mne nepolíbíte za tmy. My totiž nesmíme po osmé hodině ven. A nikdy si mne nevezmete za ženu.“
„Vezmu si vás.“
„Nevezmete. Sňatky árijců se židovkami jsou zakázány.“
Pak se k němu naklonila a dlouze jej políbila. Byl ohromený. Byl omámený jejími rty, slinami, jazykem. Nemohl nabrat dech. Její oči byly plné hvězd. Nekonečný vesmír.
Nebyly to hvězdy, ale slzy.
Popadla tašku a utíkala pryč. Zaslechl jen jednu poslední větu:“Budeme se stěhovat."
A vítr rozmetal slova na písmenka a na čárky a tečky. Už nikdy se z nich nedalo nic složit zpět. Její oči si však schoval na dlouhá léta do svých snů.
