Děkuji, pane Weinlichu!

  Rozhlasové pohádky měly a mají svůj osobitý půvab a kouzlo. Poskytují obrovský prostor pro fantazii. Krásu princezen, hrůzný zjev draků či obrů nebo třeba dramatičnost soubojů si utváříme v myslích podle slyšeného. 

   Dne 6. května opustil tento svět ve věku 90 let skutečný velmistr rozhlasových pohádek, režisér Karel Weinlich. Zůstalo za ním obrovské a hodnotné dílo, které může těšit mnoho dalších generací vnímavých posluchačů. 

   Nedělní odpolední rozhlasová pohádka byla po dlouhou řadu let úžasným fenoménem. Poutala pozornost statisíců posluchačů a spolu s večerním Hajajou přibližovala malým posluchačům literární skvosty českých i zahraničních autorů. Já jsem na nich také vyrostl, těšil jsem se na ně, byly pro mě malým svátkem. Se jménem Karla Weinlicha jsem se při jejich poslechu setkal nesčíslněkrát. Bylo pro mě zárukou vysoké kvality.

   Současnost poskytuje dětem nepřeberné množství zábavy. Dnešní děti jsou zaměřené spíše vizuálně, poslech rozhlasových pohádek je pro ně možná náročnější a méně přitažlivý. Přesto jsem přesvědčen, že rozhlasové pohádky mají stále nezastupitelný význam a jsou pro duševní rozvoj dětí velmi důležité. 

   Karel Weinlich si tuto skutečnost dobře uvědomoval, řídil se tím a dbal, aby pohádky v jeho režii obohacovaly a kultivovaly dětské vnímání. Bylo to patrné z nahrávek klasických pohádkových příběhů i těch novodobých.

   Přeji jeho následovníkům, aby i jim se tato práce dobře dařila, aby natáčeli pohádky zajímavé a také aby i  další generace dětí našly v záplavě všech možných aktivit čas a chuť na jejich poslech. Bylo by také užitečné, aby tomuto žánru věnovali větší pozornost publicisté zaměření na kulturu. Myslím, že si to kvalita a tradice rozhlasových pohádek opravdu zaslouží.