Že budou tokijské OH ve více ohledech odlišné od těch předchozích, bylo zřejmé dávno před jejich odloženým startem. Nejde ale jen o covid, jak jsme se přesvědčili během sledování přímého přenosu ze zahájení her.
Vůbec poprvé bylo splněno, po dlouhých 49 (!) letech, přání pozůstalých po členech izraelské olympijské výpravy, kteří byli zavražděni arabskými teroristy na hrách v Mnichově 1972, aby byla během zahajovacího ceremoniálu minutou ticha uctěna jejich památka.
Mezinárodní olympijský výbor to v minulosti dlouho odmítal, mimo jiné s odůvodněním, že politika do sportu nepatří, což je ovšem pro tento případ důvod naprosto nesmyslný, ba urážlivý.
Velkou příležitostí uctít během úvodního ceremoniálu památku jedenácti izraelských olympioniků zavražděných v Mnichově byly londýnské hry v roce 2012. Tehdy se svátek sportu konal v roce 40. výročí masakru. Příležitost zůstala ostudně nevyužita.
O čtyři roky později, v brazilském Riu, se věci posunuly. Zavraždění Izraelci byli připomenuti na pietním shromáždění, ovšem v rámci samostatné akce, nikoli při oficiálním zahájení her na stadionu Maracana.
Satisfakce se pozůstalí dočkali až letos v Tokiu. Jistě také proto, že byli ve svém úsilí neúnavní; v této souvislosti zná svět jména dvou vdov – Ilany Romanové a Anki Spitzerové -, které byly v této věci obzvlášť aktivní.
Kdo přímý přenos slavnostního zahájení her sledoval, mohl zaznamenat, že minuta ticha byla věnována také jedenácti členům izraelské výpravy zavražděným na mnichovské olympiádě.
V Izraeli jsou za to MOV a zejména jejímu předsedovi Thomasi Bachovi, který tak splnil dříve daný slib, jakož i japonským pořadatelům, upřímně vděčni.
Přesto se nelze vyhnout otázce. Proč to muselo trvat tak dlouho? Bezmála půl století.
