Válka v Pásmu Gazy: Přiznání agresora

Celý svět obletěla informace (chtěl jsem napsat šokující, ale ono je to spíše příznačné než šokující) o tom, jak uvažují špičky Hamasu ukryté v bezpečí u svých chlebodárců daleko za hranicemi Pásma Gazy.  

Na mysli mám obsáhlý analytický článek, který web listu  The New York Times  (NYT) publikoval 8. listopadu pod nadpisem „Behind Hamas´s Bloody Gambit Create a ´Permanent´ State of War“.

Nasměroval mě na něj izraelský portál Kanál 7. Když jsem se s článkem seznámil a připravil si základní poznámky pro tento text, zjistil jsem, že o něm informuje i server Novinky.cz. Nebude tedy v českém prostředí neznámý – a to je víc než dobře.

NYT cituje významné představitele vládnoucího (!) teroristického hnutí Hamas, kteří jasně potvrzují to, co mnozí propalestinští aktivisté na Západě považují za pouhou pomluvu. Hamasu vůbec nejde o blaho obyvatel na území, kterému vládne; jeho cíle, plány a záměry jsou od něčeho takového na hony vzdálené.

Než budu pokračovat, připomenu myšlenku, kterou jsme si mohli přečíst 28. října na  Neviditelném psu v článku „KONFLIKT: Měli bychom pomáhat Palestincům v Gaze?“ Jeho autorem je dr. Alain Destexhe, mj. bývalý generální tajemník „Lékařů bez hranic“. Dr. Destexhe píše, že Hamasu prospívá jakákoli zahraniční pomoc, protože se o to víc může soustředit na válku a terorismus. Díky této pomoci je Hamás z velké části osvobozen od povinností, které normálně musí vykonávat vláda spravující to které území.

V tom je skryta podstata problému. Hamas se nezabývá primárně tím, čím by se z logiky věci jako vládnoucí moc zabývat měl, tedy „vládnutím“ v širokém významu tohoto slova, rozumí se ku prospěchu obyvatel. Jeho prvořadým zájmem je boj – boj proti Izraeli s konečným cílem izraelský stát zlikvidovat a celou historickou Palestinu arabizovat a islamizovat. A protože Hamas je organizace teroristická, jde o boj vedený teroristickými prostředky, jak bylo ohromenému světu názorně ukázáno 7. října za hranicemi Pásma Gazy, v Jižním distriktu Státu Izrael.

Z výše uvedeného plyne, že čím víc tzv. humanitární (ale i jiné) pomoci bude do Pásma plynout, čím víc zahraničních organizací a agentur, včetně institucí spojených s OSN, Červeným křížem, církevnímu charitami aj., bude „suplovat“ povinnosti vládnoucího režimu, tím větší prostor a více času a energie bude tento vládnoucí režim mít k páchání zla, tedy protiizraelského teroru – se vším, co k tomu patří, což se v první řadě týká výroby raket. Zahraniční pomoc je tedy dvousečná: pomáhá obyvatelstvu, současně ale také uvolňuje Hamasu ruce pro provozování teroru.

Jedním z těch, o nichž je v NYT řeč, je Khalil Al Hayya, člen politického byra teroristického hnutí. Podle jeho výkladu šlo 7. října o víc než jen o samotný střet: šlo o „změnu rovnice“. Tedy o změnu stávající situace, změnu poměrů. „To, co mohlo změnit rovnici byl skvělý čin a bezpochyby se vědělo, že reakce na tento skvělý čin bude velká. Museli jsme lidem říct, že palestinská věc nezemřela,“ objasnil.

Čili: zvěrské vraždění civilistů byl „skvělý čin“ a tímto brutálním masakrem mělo být dáno najevo, že palestinská věc žije. A co že je ta palestinská věc? Nemylme se: likvidace Izraele a vytvoření arabského státu na celém jeho území. Al Hayya nenechal nikoho na pochybách: „Cílem Hamasu není Gaze vládnout a zajišťovat vodu, elektřinu a tak. Hamas, Kassámovy brigády (jeho ozbrojené bandy – LS) a odpor (čti teroristické aktivity – LS) probudily svět z hlubokého spánku a ukázaly, že tato otázka (tzv. palestinská otázka – LS) musí zůstat na stole.“ A pokud by ani to nebylo někomu jasné, Al Hayya dodal, že současný boj není veden proto, že by vládci Hamasu chtěli získat palivo nebo pracovníky. „Nejde o zlepšení situace v Gaze. Tato bitva má zcela zvrátit situaci (rozumějme dle představ teroristů – LS).“
 

Nelze se nezeptat, kdo tedy má zajišťovat elektřinu, palivo, vodu? Izrael, o jehož likvidaci Hamas usiluje? Zvrácená logika. Proč by to měl Izrael dělat? A dělá-li to, pak pouze z dobré vůle. Posílali snad Spojenci poté, co se po napadení Sovětského svazu naplno rozhořela druhá světová válka v Evropě Německu masivní humanitární pomoc? Dodávali snad Hitlerovi životně důležité komodity? Absurdní představa.

Jistě, nejen Izrael by měl dle představ Hamasu lidem v Pásmu pomáhat. Nejednou jsme slyšeli, že civilistům v Gaze má být k užitku OSN. Ve stylu: Vy se postarejte o naše lidi, Izrael ať dodává elektřinu a vodu – a my ho budeme dál terorizovat. A nemalá část mezinárodního společenství na tuto pseudologiku přistoupila.

NYT také připomněl slova Tahera El Nounoua, mediálního poradce Hamasu, která řekl britskému listu The Times: „Doufám, že válečný stav s Izraelem bude na všech hranicích permanentní a že arabský svět bude stát s námi.“ To je ale uvažování jdoucí zcela proti trendu zaměřenému na mírové soužití a pokojné řešení arabsko-izraelského konfliktu. Hamas zjevně o žádný mír nestojí. Ptám se, propalestinští aktivisté na Západě vysvětlí, že jim něco takového nevadí? Jak zdůvodní, proč masivně protestují proti Izraeli a ne proti Hamasu?

Přitom vedení Hamasu, částečně ukryté v bezpečí Kataru, Libanonu a jinde, je spolek alibistických lhářů. Masakr ze 7. října podle nich nespáchal Hamas, ale „rozzlobení Gazané a členové jiných ozbrojených skupin vstoupili z vlastní vůle do Izraele a zabíjeli a unášeli izraelské civilisty.“ Cílem Hamasu prý bylo unést pouze izraelské vojáky a za pomoci vydírání dostat z izraelských věznic jeho teroristické spoluzločince. Důkazy ovšem hovoří o něčem jiném: vraždění v Izraeli se primárně dopouštěli zabijáci Hamasu; to jen jeho šéfové se snaží dělat dojem, že teroristé jsou lepší než ve skutečnosti.

Podle NYT jeden nejmenovaný zástupce bezpečnostních služeb v regionu uvedl, jaké bylo očekávání Hamasu. Jakmile útok (7. 10.) začne, palestinští Arabové jinde (mimo Pásma Gazy) povstanou proti Izraeli, arabské obyvatelstvo v okolních zemích bude revoltovat proti svým vládám a spojenci Hamasu včetně Hizballáhu se připojí k boji. Tím opět tento expert potvrdil, že Hamasu nejde o pozitivní hodnoty (úsilí o dialog, hledání kompromisu, pokojné soužití, spolupráce, mír), ale o válku, napětí, destabilizaci regionu, vraždění, utrpení, šíření strachu a zla.

Po tomto otevřeném přiznání významných osobností Hamasu se nevyhneme kaskádě otázek. Jak je možné, že Rada bezpečnosti OSN dosud nedokázala označit Hamas jako jednoznačného agresora? Jak je možné, že totéž neučinila drtivá většina Valného shromáždění? Jak je možné, že mezinárodní společenství nevolá po totální likvidaci Hamasu (v ideálním případě jeho kapitulaci) jako nezbytné podmínce pro to, aby se Gazanům dostalo šance na zkvalitnění života? Jak je možné, že svět masivně netlačí jako na prioritu na okamžité osvobození rukojmí a ukončení raketové agrese proti Izraeli? Proč je na pranýři nikoli útočník, ale jeho oběť?

Není už samotná skutečnost, že jsme nuceni takto formulovat otázky týkající války v Pásmu Gazy tím nejsmutnějším důkazem toho, jak zvrácený je současný svět?