• Olympijské hry, ať už klasické nebo mládežnické, stejně jako sportovní podniky na úrovni mistrovství světa, jsou jedinečnou příležitostí k setkání „každého s každým“. Los může být neúsprosný, právě tak jako pavouk vyřazovací fáze v té které disciplíně.
Nejenže se může stát, ale čas od čas se i stane, že proti sobě mohou nastoupit jednotlivci, dvojice či týmy dvou zemí, jež nemají ty nejvřelejší vztahy. Anebo jedna druhou neuznává.
Jak se v takovém případě zachovat? Není to tak nesmyslná otázka, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Zastavme se nejprve v ruském Čejlabinsku, kde se tento týden koná mistrovství světa v judu. K ženské kategorii do 52 kg se světovou šampionkou stala Majlinda Kelmendiová. Má jistý handicap, nikoli sportovní, nýbrž politický. Je reprezentantkou Kosova, které řada států neuznává. Než získala zlatou medaili, musela porazit pět soupeřek. Z toho čtyři byly ze zemí, které se k uznání nového státu na Balkáně postavily odmítavě: v úvodním kole Cortesiaovou z Venezulely, ve třetím Bermoyovou z Kuby, v semifinále Kuzuitinovou z Ruska a ve finále Chituovou z Rumunska.
Jak bychom měli hodnotit situaci, která sice nenastala, ale teoreticky nastat mohla: kdyby všechny čtyři judistky z výše uvedených zemí odmítly proti Majlindě nastoupit – s odůvodněním, že jejich země Kosovo neuznává.
Že by to bylo proti duchu fair play a jednalo by se o nepřípustnou politizaci sportu? Ano – a přesto jsme podobných excesů ve sportu svědky.
Na prvních letních OH mládeže, konaly se v roce 2010 v Singapuru, způsobila skandál íránská výprava. Její taekwondista v kategorii do 48 kg jménem Soleimani se probojoval do finále – a připravoval se na boj o zlato. Ovšem jen do té doby, než zjistil, že jeho soupeřem z druhé strany postupového pavouka bude Gili Haimovitz. Íránec proti němu odmítl nastoupit. Důvod? Haimovitz reprezentoval Izrael, který Íránci neuznávají. Šlo o jasný projev neakceptovatelné politizace sportu. Soleimani nejenže se připravil o šanci ve férovém zápase vybojovat nejcennější kov, ale on a celá výprava muslimského státu poplivala svým přístupem k finále coubertinovský olympijský ideál.
Nebyla to jediná ukázka nenávisti prýštící ze zemí muslimského tábora; v uplynulých letech se něco takového stalo několikrát. O to větším překvapením byla soutěž tyčkařů na 2. letních OH hrách mládeže, které ve čtvrtek 28/7 končí v čínském Nankingu. V kvalifikaci se setkali jak atleti z arabslých zemí - Al Hizam ze Saúdské Arábie, Abdulwahid z Iráku a Nasri z Tuniska -, tak izraelský reprezentant Denis Goldovsky.
Ani jeden z Arabů se nedopustil stejné ubohosti jako před čtyřmi lety Soleimani v Singapuru. Až se nabízel slogan - když se chce, tak to jde.
Přiznám se: měl jsem z toho upřímnou radost; nic bych si nepřál víc než aby Arabové uznali Izrael a začali se chovat ve vztahu k němu normálně. Jistěže nejen ve sportu.
Má radost však neměla mít dlouhého trvání.
Na zmíněném MS judistů v Čeljabinsku došlo k něčemu podobnému jako v soutěži taekwondistů na singapurských OH mládeže. V kategorii do 60 kg svedl pavouk ve druhém kole na tatami Izraelce Aršanského a Madžrašiho ze Saúdské Arábie. Saúd odmítl do zápasu nastoupit a ani se netajil tím, že je to z politických důvodů. Díky tomuto ubohému antiizraelskému gestu postoupil Aršansky bez boje do dalšího kola. Nakonec skončil na děleném 5. místě.
A Madžraši? Také on, jako před ním Soleimani z Íránu, a s ním celá saúdská výprava poplivali ducha far play.
