Kolega bloger Martin Braun kul železo dokud bylo žhavé. Ještě v pondělí 18/11 napsal článek „Nehorázný titulek na idnes.cz“. V reakci na to, jak o změně postoje USA k izraelským sídlům v Judeji a Samaří tento server referoval.
Tady je to černé na bílém:
Titulek je to nejen nehorázný, ale i věcně nesprávný. Nejde o Trumpův Mnichov, ale Antimnichov. Pod pojmem Mnichov totiž rozumíme československé pohraničí (dále jen Sudety) prosté Čechoslováků a patřící Němcům. Kdyby šlo o Trumpův Mnichov, pak by to znamenalo, že US administrativa podporuje „Judenrein“ v Judeji a Samaří (módně na Západním břehu). Ona ale svým Antimnichovem říká něco jiného: že uznává právo Židů žít na jakémkoli území jejich historické pravlasti (Země izraelské). Je to totéž, jako když po skončení druhé světové války a v rámci Antimnichova Spojenců bylo (znovu) uznáno právo Čechoslováků (dnes bychom spíše řekli Čechů a Slováků) žít v Sudetech.
Je sotva myslitelné a sotva přijatelné, že by tomu mělo být po vítězné válce jinak.
Židé žili v Judeji a Samaří od starověku. Jistě: prošli nejrůznějšími, mnohdy tragickými peripetiemi, k nimž patří dvojí zajetí a později nucený odchod do diaspory za římské nadvlády. Balfourovou deklarací a jejím včleněním do mandátní správy Společnosti národů (konference v San Remu 1920) mezinárodní společenství uznalo právo Židů na národní domovinu na území zvané tehdy Palestina (Země izraelská zahrnující také Judeu a Samaří a celé město Jeruzalém). Tedy něco, co je z historického hlediska samozřejmé, nezpochybnitelné. Stejně, jako byly Sudety po druhé světové válce vráceny Čechoslovákům, byla i Země izraelská „vrácena“ po první světové válce Židům (zjednodušeně řečeno).
Za protektorátu neměli Češi možnost svobodného pobytu (bydlení, žití) v Sudetech. Bylo by absurdní, kdyby tento stav trval i po osvobození. Stejně absurdní je, že někdo brání Židům ve svobodném pobytu (bydlení, žití) v Judeji a Samaří. Bylo tomu tak v době, kdy Judea a Samaří byly součástí Jordánska, které toto území přičlenilo (výsledek I. arabsko-izraelské války) ke svému původnímu státnímu útvaru (Zajordánsku – tím Jordánsko vzniklo) a praktikovalo vůči Židům stejnou politiku jako Hitler po zabrání Sudet vůči Čechoslovákům (Čechům) – politiku Judenrein.
Někteří v této souvislosti hovoří o okupaci části Palestiny (ve smyslu mandátního území) Zajordánskem (Jordánskem).
Když byly Judea včetně východního Jeruzaléma a Samaří v červnu 1967 Izraelem osvobozeny, otevřela se po zhruba dvaceti letech Židům stejná možnost jako Čechoslovákům po skončení německé okupace 1945. Čechoslováci se opět směli svobodně usazovat v Sudetech, Židé po šestidenní válce 1967 opět v Judeji a Samaří.
Zkušební otázka pro pamětníky: Když Zajordánsko v první arabsko-izraelské válce obsadilo Judeu, Samaří a východní Jeruzalém a tato území drželo (už jako Jordánsko) v letech 1948-1967, vzpomínáte si, že by se stále dokola hovořilo o „jordánské okupaci“ a o tom, že Jordánsko je „okupantem palestinských území“? (Myslím tím, v médiích, při výuce zeměpisu apod.). Nevzpomínám si.
Když Izrael v třetí arabsko-izraelské válce obsadil Judeu, Samaří a východní Jeruzalém, hovoří se stále dokola o „izraelské okupaci“ a o tom, že Izrael je „okupantem palestinských území“.
Není to zvláštní?
Podotýkám, že osobně tezi o jordánské okupaci nepodporuji; mám jiný výklad tehdejších událostí. Pro připojení k Zajordánsku se vyslovila tehdejší reprezentace palestinských Arabů, čímž vznikl „předjordánsko-zajordánský“ státní útvar Jordánské hášimovské království, jinými slovy státní útvar „palestinsko-zajordánský“, čímž de facto došlo k realizaci návrhu OSN na vytvoření vedle židovského (Izrael) – také arabského (Jordánsko) státu na území mandátní Palestiny. To znamená, že palestinští Arabové svůj stát již mají: Jordánsko. Že o část jeho teritoria (tzv. Západní břeh) přišli ve válce z června 1967, je jiná věc, nicméně pokud někdo dnes volá po tzv. dvoustátním řešení, znamená to, že chce ustavit už druhý stát pro palestinské Araby na území historické (kdysi mandátní) Palestiny.
Tyto snahy nesmí ovšem popřít podstatu toho, o co v Zemi izraelské jde, co je alfou a omegou tamního problému: že celá Země izraelská je mezinárodně uznanou národní domovinou židovského lidu, nikoli její část. Tedy i Judea a Samaří – a samozřejmě celý Jeruzalém.
Kdyby Arabové v době, kdy se „lámal chléb“ (1947) přijali plán OSN na rozdělení mandátní Palestiny na židovský a arabský stát a místo ustavení tohoto svého státu neupřednostnili (neúspěšný) pokus o vojenskou likvidací státu židovského (s cílem získat celou Palestinu pro sebe – to je podstata problému), arabský palestinský stát by už dávno existoval – vedle státu židovského. Dnes roní slzy jako želvy, ale je to pozdní pláč nad rozlitým mlékem. Celou svoji mizérii si od A do Z zavinili sami.
Závěr: rozhodnutí Trumpovy administrativy o tom, že židovské osady vybudované v Zemi izraelském nejsou v rozporu s mezinárodním právem je klíčovým politickým aktem, který vrací poměry v regionu o něco blíž k normálu. Stejně jako předchozí uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele.
Jak pravil premiér Netanjahu: Židé nejsou žádnými cizími kolonialisty v Judeji a Samaří.
Já dodávám: Židé nemohou být ani okupanty své vlastní země, ani svého odvěkého hlavního města a duchovního centra Jeruzaléma.
A ještě jednou Netanjahu: Nazýváme se Židé proto, že jsme národem z Judeje.
• Tento článek byl napsán 19/11/2019 po půl deváté ráno SEČ. V souladu s pravidly o počtu příspěvků v daném časovém intervalu mohl být zveřejněn až ve 12:55 hodin SEČ.
