Někteří pražští komunální politici nás svými činy (socha Koněva, památník v Řeporyjích) či vyjádřeními (primátor k ukončení konci války) inspirují k tomu, abychom se nad jistými aspekty II. sv. války znovu zamysleli.
Možná jinak než dosud.
Přemítal jsem o nejrůznějších souvislostech, především o roli SSSR ve válce. Vytknu před závorku: ani na okamžik nezpochybňuji zásluhy Rudé armády a její gigantický podíl na vítězství nad nacismem. Skláním se nad každou obětí, v tiché pietě vzdávám padlým čest.
Téma má ale druhou stranu mince. Chování SSSR v letech 1939 až 1941, rozumí se do jeho zákeřného napadení nacistickým Německem.
Kladu si několik otázek z nesprávné kategorie „kdyby“. Mohu, nejsem historik, ale prostý občan. Jako takový mám právo ptát se na cokoli.
Jaký by byl postoj SSSR k této válce, k zemím, které bojovaly proti nacismu (zejména k Británii), ale také třeba k Československu, okupovanému Německem (myšleny Čechy a Morava) a ke Slovenskému státu, kdyby Hitler na Sovětský svaz nezaútočil?
Otázku doplním: Jaký byl postoj SSSR k Británii, k okupovanému Československu, ke Slovenskému státu do 22. června 1941.
Fungovalo v té době československé velvyslanectví v Moskvě? Navázal SSSR diplomatické styky se slovenským režimem?
Připomenu některá fakta převzatá z webu Fronta.cz:
Sovětský vyslanec v Berlíně Škvarcev informoval 16. září 1939, že SSSR souhlasí s navázáním diplomatických styků. Toto datum bylo na Slovensku považováno za uznání de iure ze strany SSSR.
Ke skutečnému uznání však došlo o něco později, 21. října 1939, kdy sovětská vláda udělila agrément vyslanci Františku Tisovi (bratranci Jozefa Tisa). O plném navázání diplomatických styků můžeme mluvit v únoru 1940, kdy do Bratislavy přijel sovětský vyslanec.
V souvislosti s tím sovětská vláda přerušila diplomatické styky s československými zastupitelskými úřady a vyzvala čs. vyslance Zdeňka Fierlingera, aby vyklidil budovu vyslanectví. Fierlinger opustil Moskvu 25. prosince 1939.
Objektivně budiž řešeno, že SSSR odmítl okupaci českých zemí Německem 15. března 1939. Sovětský ministr zahraničí Litvinov v nótě německému ambasadorovi mj. napsal:
Sovětské vládě není známa ústava jakéhokoli státu, která by opravňovala hlavu státu bez souhlasu svého lidu zrušit jeho samostatnou státní existenci. Těžko připustit, že by kterýkoli národ dobrovolně souhlasil se zrušením své samostatnosti a s připojením k jinému státu… Československý prezident p. Hácha při podpisu berlínského aktu z 15. t.m. k tomu neměl žádné zplnomocnění svého národa a jednal v zjevném protikladu paragrafu 64 a 65 československé ústavy a vůli svého lidu. V důsledku uvedeného nelze tento akt považovat za platný.
Tomu nelze než zatleskat.
Jaká byla ale praxe po těchto slovech? Opět cituji Frontu.cz:
Po uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení 23. srpna 1939 se změnil i oficiální sovětský postoj k československým záležitostem. Ve dnech 14. a 16. září 1939 Sovětský svaz oficiálně de iure uznal existenci Slovenské republiky, slovenský vyslanec Fraňo Tiso do Moskvy dorazil 11. prosince 1939. Zároveň bylo čs. vyslanci Zdeňku Fierlingerovi 14. prosince 1939 oznámeno, že SSSR k 1. lednu 1940 přestane nadále uznávat čs. vyslanectví v Moskvě. Sovětský vyslanec G. M. Puškin přijel do Bratislavy v únoru 1940. V dubnu 1940 si sovětská a německá strana oficiálně potvrdily i existenci sovětského konzulátu v Praze. Sovětský konzulát v Praze a vyslanectví v Bratislavě existovaly až do německého útoku na SSSR v červnu 1941.
I tyto aspekty historie související s druhou světovou válku je správné si v Den vítězství připomínat. Abychom znali pravdu takovou, jaká je. Byť ne každému je příjemné, že do června 1941 fungoval SSSR de facto jako spojenec nacistického Německa, s nímž byl vázán smlouvami ze srpna (o neútočení) a září (o přátelství) 1939.
_____________________
POZNÁMKA POD ČAROU
Porovnám-li chování SSSR na evropské šachovnici před 22. červnem 1941 a po něm, nemohu se zbavit dojmu, že Moskva šla do války se zrůdou Hitlerem nikoli z přesvědčení, ale z donucení. S tím souvisí i můj názor na teoretizování, zda by nám Sověti vojensky pomohli v době Mnichova. Bez ohledu na všechny další aspekty této otázky (smluvní vazbu na Francii, neexistenci společné hranice aj. ) mám stále před očima skutečnost, že v první fázi Velké vlastenecké války Sověti s vypětím všech sil zabránili tomu, aby se - řečeno v lehké nadsázce - německý Führer prezentoval na Rudém náměstí (jako předtím v dobyté Paříži či obsazené Praze nebo Varšavě). Jakkoli byla vojenská situace jiná na podzim 1939 a v létě 1941, odkazuji možnost, že by nám Sovětský svaz proti Hitlerovi účinně pomohl, do říše snů. Slovy možná ano, ale pokud by šlo o činy, dopadlo by to stejně jako v případě verbálního vztahu Moskvy k 15. březnu 1939 a následným činům s opačným znaménkem (viz výše).
