Zkusme se v čase vrátit do období mezi 10. květnem 1940, kdy se stal premiérem W. Churchill, a přepadením Sovětského svazu nacistickým Německem (22. 6. 1941).
A představme si, že by někdo napsal:
- Jsem fanda Británie, ale p. XY strašně přehání. V jeho podání vždy za vše mohou Němci, Italové, Hirohito, Stalin, občas i Hácha. Britové jsou ideálně dokonalí, proti nim nenapíše ani čárku. Objektivitu od něho nečekám.
Bylo možné být při hodnocení vztahu Británie vs Německo v onom období objektivní? Ano, ale ne dle modelu fifty-fifty, nýbrž 100:0 pro Británii. Tím není řečeno, že Británie v té době neměla a nedělala chyby, ale vzhledem k okolnostem jevilo by se jako čirá pošetilost hledat třísku v oku Albionu, zatímco z oka hitlerovského Německa trčel trám jako Nuselský most.
Stejně se to má i s mým vztahem k Izraeli a s mou údajnou neobjektivitou.
Pan Jirka Brunner v reakci na můj článek „Neměli by v Moskvě poněkud lépe sladit noty?“ (20/9) napsal:
- Jsem fanda Izraele, ale p. Stejskal strašně přehání. V jeho podání vždy za vše mohou Rusové, Asád, Putin, Irán a občas i Zeman. Izraelci jsou ideálně dokonalí, proti nim nenapíše ani čárku. Objektivitu od něho nečekám.
Kde chcete hledat objektivitu či vyváženost mezi Churchillem a Hitlerem, mezi oběťmi Lidic a jejich nacistickými vrahy?
Podobné je to i s mým hodnocením Izraele ve vztahu k jeho nepřátelům. Až se Sýrie, Írán a další zbaví onoho trámu ve svých očích, pak přijde čas na poukazování třísky v oku izraelském. Zatím jsme ve fázi, kterou jsem naznačil v úvodu. Čili: problémem jsou trámy v očích nepřátel Izraele, nikoli štěpinky v oku Izraele bránícího vlastní existenci a bezpečnost.
Ostatně Sir Winston Churchill přednesl svůj proslulý projev ve Fultonu (o železné oponě) v březnu 1946, nikoli dejme tomu v březnu 1943. Kdo chce, porozumí.
PS: A ještě jeden drobný rozdíl tu je. Pan Jirka je, dle svých vlastních slov, „fanda Izraele“. Na rozdíl ode mě: já jsem při vší skromnosti jeho skutečný přítel.
