Soudcokracie na okamžik vystrčila růžky

Když jsem v pátek 27/3 večer usedal k PC, bylo nakažených koronavirem 3035 a mrtvých dvanáct. V Izraeli. Vím, že všichni máte svých starostí dost – a vůbec, proč řešit Izrael? Pokud jde o ty starosti, máte pravdu.

Jsem na tom podobně. Pomáháme s manželkou členům naší rodiny, kteří mají starostí nad hlavu ze zhrouceného podnikání, s hlídáním vnučky (16 měsíců). A ještě víc vnukovi z II. stupně ZŠ s distančním vzděláváním a domácími úkoly. Zkušenosti by vydaly na samostatný článek, jdeme z úkolů do úkolů, povinností není málo a dnes jsme navíc měli premiérovou on line výuku angličtiny. Další budou následovat. Přiznám se: s obavami otevírám školní web. Kolik tam toho zase přibylo? Po dvou týdnech jsme šťastni, že je tu další víkend.

Zbývá čas na jiné zájmy? Škola (pardon – distanční vzdělávání) má přednost, nicméně po večerech (jako teď) či někdy časně ráno si člověk dopřeje ten luxus, že se hlouběji zajímá o to, čemu by jindy dal přednost přes den.

Mně vzhledem k mému zájmovému zaměření leží prioritně na srdci ústavní krize v Izraeli, která v dějinách této země nemá obdoby. Napsal jsem na toto téma několik příspěvků, tak jak mi to umožnil čas (vyšly na blogu iDNES). Krize má vícero aspektů; ten po mém soudu nejvýznamnější je konflikt předsedy parlamentu s Nejvyšším soudem. Jde o otázku extrémně citlivou, o tanec mezi vejci, protože bylo řešeno zásadní dilema: jak se má zachovat vysoce postavený politik, když rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by měl splnit, je v rozporu s jeho svědomím.

Do tohoto dilematu se dostal Yuli Edelstein, který stál sedm let v čele izraelského parlamentu. Minulý čas naznačuje, že odstoupil – ve středu 25. března. Taková byla jeho odpověď na zmíněné dilema.

Jak známo, Edelstein odsunul na neurčito svolání pléna, na němž měl být zvolen předseda parlamentu (neb je po volbách). Politickým důvodem pro posečkání  byla snaha vyčkat, zda se podaří dojednat širší koaliční vládu národní jednoty. Odpůrci tohoto odkladu (na který měl právo, přesněji nebylo to proti zákonu o fungování parlamentu) podali ovšem stížnost k Nejvyššímu soudu a ten promptně rozhodl, že Edelstein musí sněmovnu svolat (prakticky bezodkladně, bez ohledu na výsledek probíhajících politických rozhovorů). Edelstein odmítl – a odstoupil.

Vyvstala otázka, zda Edelstein svým odmítnutím uposlechnout Nejvyšší soud ohrozil izraelskou demokracii. Můžeme se ale ptát také jinak. Zda Nejvyšší soud svým ultimátem neohrozil nezávislé rozhodování zákonodárného sboru, což lze hodnotit také jako ohrožení demokracie.

Mnozí včetně prezidenta státu se nechali slyšet, že soudní verdikt musíme uposlechnout, i když s ním nesouhlasíme, dokonce i když si oprávněně myslíme, že je nesprávný. Taková je zásada, má-li být demokratický stát současně státem právním. Platí to pro každého občana a tím víc pro představitele státu. Jinak řečeno: když nebude soud respektovat vrcholný politik, jak můžeme respekt k soudům vyžadovat od obyčejných lidí?

Výše uvedené samozřejmě platí – a souhlasí s tím i Edelstein. V telefonickém rozhovoru s listem Jerusalem Post, o jehož obsahu přinesla informaci jeho webová verze v pátek 27. března dopoledne, exšéf sněmovny uvedl:

• Chci říci každému občanovi nahlas a jasně, že se musíme řídit zákony.

Dodal, že kdyby byl někdy přistižen, že dělá něco špatného včetně překročení rychlosti, nikdy by netvrdil, že se nemusí řídit rozhodnutím Nejvyššího soudu či soudů nižších. Na otázku, zda právě to v nedávné ústavní krizi neudělal, odpověděl rezolutním NE.

A jsme u podstaty věci.

Jak Edelstein argumentoval? Je přesvědčen, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo založeno na žádné právní normě. „Neporušil jsem žádný zákon; nikdo ani netvrdí, že jsem porušil zákon. Tvrdí se, že jsem měl poslechnout Nejvyšší soud, který se rozhodl řídit parlament místo jeho předsedy. Tak prosté to je. Něco takového jsem nemohl udělat, byl by to precedens. A mimochodem, nejde jen o rozdělení pravomocí (mezi mocí zákonodárnou a soudní - LS); jde také o nezávislost izraelského parlamentu v budoucnosti.“

Toto vysvětlení vrhá na celou záležitost poněkud jiné světlo. Jde o věc principu.

Edelstein uvedl, že způsob, jakým jednal byl v souladu s postupy a normami  Knesetu a dodal, že písemné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci hlasování o předsedovi komory se nezakládalo na zákonné normě, ani na právním precedentu, ale na tom, co nazval „veřejný prohlášením“.

Na námitku, že šéf Knesetu musí vyhovět většině v parlamentu a hlasovat podle požadavků většiny, Edelstein uvedl, že předseda sněmovny často nevyhoví přání většiny a že parlamentní procedurální záležitosti jsou v kompetenci předsedy parlamentu, nikoli soudu. "Všichni rádi mluvíme o kontrole a rovnováze (moci)," řekl. "Ale musíme pochopit, že v Knesetu je nástrojem kontroly a rovnováhy jeho předseda. V posledních sedmi letech většina - významná většina - mnohokrát požadovala, abych během konkrétní rozpravy nenechal promluvit opozici anebo omezil čas jejího vystoupení. Tyto žádosti (byť od většiny – LS) jsem nikdy neakceptoval.“ Klíčová věta: „Předseda parlamentu neposlouchá (slepě – LS) většinu; jen tak si zachová nezávislost a nestane se loutkou (doslova přikyvovačem – rubber stamp).“

Edelstein také reagoval na vyjádření předsedkyně Nejvyššího soudu Ester Hayutové, že je to v dějinách izraelské politiky poprvé, kdy někdo s takovou autoritou se tímto způsobem postavil k soudnímu verdiktu: „A je to také poprvé, kdy se Nejvyšší soud rozhodl zasáhnout do procedurálních záležitostí Knesetu tak, že odebral kompetence z rukou jeho předsedy a předsedů výborů a přenesl je na soud.“

Jak patrno, jde o tvrzení proti tvrzení. Závěr? Zrodil se tu problém, který je svým způsobem obludný. Všichni v demokratickém světě jsme vedeni k tomu, že – obecně – soud má v podstatě absolutní moc; pravomocný verdikt musíme bez odporu respektovat. Pak je tu ale otázka: Co v případě, že si soud usurpuje kompetence, které mu v rámci rozdělení moci nenáleží?

Edelstein to vyřešil demisí, nechtěl vyhrotit situaci do neřešitelné krize, která by mohla mít neblahou dohru na ulici (pouliční občanská válka mezi stoupenci Edelsteina a stoupenci Nejvyššího soudu) se sotva představitelnými následky. Důležitý moment: ústavní krize „Edelstein vs Hayutová“ se posléze tak jako tak vyřešila (řeší) politicky.

Nepříjemný pocit, že jsme byli na okamžik svědky toho, co se nazývá soudcokracie ovšem přetrvává.

Osobně jsem přesvědčen, že po ustavení vlády národní jednoty, tedy výkonné moci dle Edelsteinových představ (kvůli které z moci svého postavení posunul volbu parlamentního šéfa), by bylo fér, správné a spravedlivé, aby byl Yuli Edelstein znovu zvolen do čela Knesetu.

A ještě otázka, která mi nedá spát. Nezneužil Nejvyšší soud Izraele ve vztahu k parlamentu své pravomoci? Netvrdím to. Jen se ptám.