Reakce na informaci v článku blogerky Kielbergerové z 18. dubna

Blogerka Radka Kielbergerová v závěru svého článku (údajně jednoho z posledních na serveru iDNES) z 18. dubna 2024 prozradila, že požádala šéfadministrátora Patrika Bangu, aby mě vrátil na hlavní stránku.

Jak sama přiznává, neúspěšně. Dodal bych: samozřejmě že neúspěšně. Je to svého druhu paradox doby, že na blogu fungují nesmiřitelnější pravidla než například ve „velkém“ světě zločinu a trestu. Zde totiž platí: jednou odsouzen, navždy odsouzen. Žádná milost, žádné odpuštění, žádná amnestie, žádná druhá šance. A žádná dobrá vůle nebo velkorysost. To jsou pro administraci neznámé pojmy: nic z toho není v kodexu, nic z toho tudíž nelze uplatnit.

Proto nemohla být R. Kielbergerová se svojí altruistickou žádostí úspěšná. Kde nic není, ani kuře nehrabe. V naší společnosti je možné ledacos, ale ne všechno. Například není možné vrátit Lubomíra Stejskala na hlavní stránku blogů iDNES. Nikdy, nikdy, nikdy. Rozumíte, paní Kielbergerová? Nikdy! To dřív projde velbloud uchem jehly.

A ještě jedna poznámka. Autorka píše: „Ale vím, jak těžce onu nečtenost a periferní umístění nese právě pan Lubomír Stejskal.“ Budu upřímný: nemýlí se. Ne že bych to nesl tak těžce, že bych z toho měl špatné spaní (publikuji jinde). Přirozeně mi ale vadí, že o tématech, která považuji za důležitá, a týkají se primárně Izraele, si přečte méně lidí, než by si ta témata zasloužila. Ne kvůli mně, ale kvůli těm tématům. A když k tomu připočteme několikaměsíční zákaz vstupu do diskusí na iDNES (netušil jsem, že odkaz v debatě na blogu iDNES na můj blog na serveru iDNES si zaslouží tak tvrdý trest) a Lidovkách (v tomto případě jsem dodnes nepochopil proč, když jsem se vůči nim nijak neprovinil) je odsun na periferii dokonán.

Co dodat? Kdyby alespoň administrace měřila všem stejným metrem. Bohužel se i zde potvrdilo, že dávná moudrost Quod licet Iovi, non licet bovi je nesmrtelná.