Můžete žít v demokratickém režimu, ve svobodném a právním státě. Přesto vám orgány takového státu dokážou udělat ze života peklo. Důkaz: kauza Vlasty Parkanové.
Jako prostý pozorovatel politické scény jsem měl vždy problém s kriminalizací politických rozhodnutí. Bez ohledu na to, kdo byl od roku 1990 u moci. Platilo to i o nákupu letadel CASA. Obvinění exministryně Vlasty Parkanové a jejího podřízeného Jiřího Staňka mě jako občana šokovalo. Neměl jsem samozřejmě jiné než veřejné přístupné informace, nemohl jsem nahlédnout do spisu – přesto mi vnitřní maják signalizoval, že něco není v pořádku. Ne pokud jde o transakci jako takovou, ale v počínání (některých) orgánů činných v trestním řízení.
To se po letech v plném rozsahu potvrdilo.
Konec dobrý, všechno dobré? V žádném případě. Každý z nás byl obdarován životem – pouze jedním na této Zemi. Nežijeme stovky let jako osobnosti na úsvitu biblických dějin, kdy deset let trápení, stresu a obav z budoucnosti (způsobených orgány ve službách režimu) mělo docela jiný vliv na kvalitu života, než je tomu v současnosti s ohledem na to, že ženy se v ČR dožívají v průměru něco přes 82 let. Totéž s poněkud jinou průměrnou délkou života se týká mužů.
Stát, přesněji některé jeho složky – policie a státní zastupitelství –, zasáhl Vlastě Parkanové a Jiřímu Staňkovi drsným způsobem do života. Jak výstižně konstatoval Parkanové advokát Tomáš Sokol: „Ta smutná zpráva je, že jí to zničilo podstatnou část života, a to už jí nikdo nenahradí.“ (Echo24/4. 11. 2021)
Je zřejmé, že takto celá záležitost nemůže, nesmí skončit. Nelze říci: Kauza skončila osvobozujícím verdiktem, zapomeňte. Vlasta Parkanová a Jiří Staněk dostali od státu cejch potenciálních zločinců, ačkoli jimi nejsou a nikdy nebyli.
Co tedy?
Server iDNES napsal 13. ledna: „Parkanová se v kauze nákupu armádních letounů CASA bude domáhat odškodného a omluvy.“ A Tomáš Sokol dodává: „Za sebe ale říkám, aby v tomto směru byla hodně přísná.“ A vysvětlil proč: „Život se nedá vrátit. Tehdy byla brána v podstatě jako zločinec. Pro slušného člověka, kdy si na něj lidé ukazují jako na zločince, je to nesmírně kruté.“
Omluva a tučné odškodnění - to je, oč tu běží. Vím, podílet se na něm budeme všichni, ale v tomto případě těch peněz nelituji.
Kromě jiného proto, že mám ve svém nejbližším okolí člověka, který byl v 90. letech nesmyslně obviněn z přijetí úplatku (z ruky do ruky); nesmyslně proto, že v inkriminované době se nacházel na dovolené mimo ČR. Ta osoba byla na hodinu vyhozena z úřadu, v němž pracovala. Následný soud vyhrála, ovšem i když byla v právu, než byla očištěna, zažívala psychická muka. Kdo to nezažil, obtížně si dovede představit, jak se taková situace na duši člověka podepíše. Ne každý si v něčem takovém libuje – a to ten příběh netrval deset let. V kauze Parkanové počítám jejích deset let od oficiální žádosti policie, aby ji Poslanecká sněmovna vydala k trestnímu stíhání (2012) do letošního ledna, kdy Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že nepodá dovolání, čímž se to celé definitivně uzavřelo.
Třebaže případ skončil verdiktem „nevinní“, počínání policie a obžaloby způsobilo, že ČR jako právní stát ztratila v mých očích další část svého kreditu. Obávám se, že nejsem sám.
