V neděli 23. května se na severu Itálie zřítila kabina lanovky. Zemřelo čtrnáct cestujících, zázrakem se zachránil jen pětiletý chlapec. Podle některých zpráv proto, že ho jeho otec držel v objetí a chránil svým tělem.
Ten chlapec se jmenuje Eitan. Eitan Moše Biran.
Při neštěstí zahynuli oba jeho rodiče, otec Amit a maminka Tal a jeho mladší bratr, dvouletý Tom. Izraelci žijící několik let v Lombardii. Ve městě Pavia. Zahynul také jeho pradědeček Jicchak a babička Barbara. Před pár dny přijeli z Izraele na návštěvu a všichni se vydali na výlet.
Osudový. Tragický. Lanovkou chtěli vyjet z města Stresa na břehu jezera Maggiore, jehož severní část leží ve Švýcarsku, na horu Mottarone. Nedojeli.
V troskách zřícené kabiny našli smrt. Kromě Eitana. Ten byl s těžkými zraněními dopraven do nemocnice v Turíně. Proč právě tam? Opedale Regina Margherita je špičková dětská nemocnice.
Po neštěstí byl Eitan v kómatu.
Mezitím byla těla jeho rodičů, bratříčka a praprarodičů dopravena do Izraele. Zpravodajský portál Ynet informoval 28. května, že Jicchak a Barbara byli pohřbení v Petach Tikvě, rodiče Eitana a jeho bratr na hřbitově oblastní rady Alona u Zichron Yaakovu.
Eitan ale nezůstal v Itálii sám. Žije tam také Aya, jeho teta, tatínkova sestra. A protože bydlí v Pavii, stejně jako on a dosud i jeho rodina, může s ním být od samého počátku neštěstí v nemocnici. Aya je lékařka, a tak přesně ví, jak vážná ta situace je.
V druhé polovině prvního týdne po té hrozné události přišly zprávy, že se Eitanův stav, ačkoli je stále velice vážný, zlepšuje.
V pátek 28. května přinesl web listu La Stampa zprávu, že se Eitan z kómatu probral. A jeho první slova? Tady jsou:
... obr. 1/Část článku o Eitanovi na webu listu La Stampa.
Podle článku na webu listu La Stampa (“Dove sono? Dove sono i miei genitori?”, le prime parole di Eitan. Migliorano le condizioni del bimbo della strage di Stresa¨) Eitan po probuzení řekl:
- Kde jsem? Kde jsou mí rodiče?
Otázka přirozená, ale jak mu na ni odpovědět? Mimořádně složitá životní situace: pro něj, tetu Ayu, lékaře, psychology.
Sleduji ten příběh se zatajeným dechem, myslím na Eitana, jsem rád, že má šanci na uzdravení, byť cesta k vítězství bude ještě dlouhá. Čeká ho ale dvojí výzva. Nejen uzdravení těla, ale také jeho dětské duše.
Je to jeden z nejkomplikovanějších, nejkrutějších lidských osudů. Nemohu víc než mu věnovat své myšlenky, modlitby – a doufat. A přát si, aby ti nejmenší v našich rodinách, které tak milujeme, nemuseli podstoupit tuto zkoušku. Jednu z nejtěžších.
