O víkendu můžete být na sjezdu (kongresu) své strany a hýřit energii – a v pondělí může být všechno jinak. Na Nový rok můžete mít projev k národu – a po dvaceti dnech může být všechno jinak. Na to všechno jsem dnes (20/1) myslel.
Nevíme dne ani hodiny. Jaroslav Kubera znovu potvrdil syrovou a smutnou pravdivost těchto biblických slov. Je to jeho poslední poselství.
Jak často na to v návalu všedních i nevšedních starostí zapomínáme! Jako bychom tu měli být věčně. Jak pošetilé!
Možná uslyšíme názor, že si za náhlý skon (72) může tak trochu sám. Moc kouřil. K tomu mohu říci pouze toto: můj otec nikdy nekouřil a celý život nepil (alkohol), jako hluboce věřící evangelikální křesťan byl přesvědčen, že je od těchto pout osvobozen a v této svobodě žil. Odešel ve věku 67 let.
O Jaroslavu Kuberovi bylo v den jeho náhlé smrti řečeno mnoho pozitivního. Právem. Opakovat už nemám co. Snad jen: byl to v nejlepším slova smyslu lidový pravicový demokrat, realista, osobnost se zdravým rozumem, politik s nohama na zemi, představitel, který zůstal „normálním“ člověkem.
Takových mají české země snad ještě méně než šafránu.
Zanechal nesmazatelnou stopu. Bude chybět, nebude zapomenut. Čest jeho památce a hlubokou soustrast rodině.
PS: V uších mi zní jeho moudrost: I digitalizovaná hloupost zůstává hloupostí. A ještě dvě věty. Hluboce si vážím jeho odvahy ve věci návštěvy Čínské republiky (Tchaj-wanu). Kdo půjde v jeho šlépějích?
•
... zdroj: pixabay
