Rozpad Československa jsem nesl těžce, vnitřně jsem se s ním nesmířil. Když k němu došlo, měl jsem problém i s 28. říjnem. Problém, pakliže se hrobaři společného státu hlásí k odkazu tohoto dne bez uzardění i nadále.
Tedy alespoň hrobaři na české straně.
Argumentoval jsem tehdy tím, že rozvedení manželé také nepořádají každoroční velkolepou oslavu ve výroční den jejich svatby. Zdálo se mi, že to nedává smyl: buď bylo založení společného státu aktem pozitivním, a pak bylo špatné federaci rozdělit. Anebo bylo ustavení společného státu chybou, a v tom případě, když už byla tato chyba napravena likvidací Československa, je pokrytecké 28. říjen slavit.
Ostří tohoto radikálního postoje se s léty otupilo. Musel jsem uznat, že pozitivní může být obojí: jak někdejší svatba, tak pozdější rozvod, smysluplně odůvodněný. Jen o jednom jsem nadále přesvědčen. Že rozvedení manželé nepořádají bujarou párty u příležitosti výročí své svatby. Alespoň jsem se s tím nikdy nesetkal. Chci tím říci, že právě ti, kdo z moci svých úřadů rozhodli o tom, že Československo nebude existovat, by nemuseli vést silné řeči o významu Velkého října (myšleno našeho, osmadvacátého), jak jsme toho byli v minulosti svědky. Je to pak tak trochu o provaze v domě oběšencově.
Jako realista jsem vzal rozpad federace na vědomí – při osobní vzpomínce na výročí ustavení republiky 1918 na něj nelze nemyslet -, nicméně lítost a smutek nad tím, že Slovensko už není součástí mé vlasti, ale jiným státem, že má oblíbená Bratislava metropolí v cizině, že našimi nejvyššími horami nejsou majestátní Tatry, ale ne tak magické Krkonoše (a takto bych mohl pokračovat ještě dlouho) mě neopustil. Navíc jsem byl vždy tohoto mínění, že čím větší stát, tím větší respekt – včetně respektu v Evropské unii.
Je to tak trochu politická ironie. Někteří z těch, kdo mají vůči EU výhrady, v mnoha ohledech oprávněné, a kladou důraz na suverenitu národních států (v rámci unie), přispěli k tomu, že prestiž bývalého Československa se jako státu snížila – jeho „rozpůlením“ na dva státy menší. Pokud to nemělo alternativu, pak by si alespoň mohli přiznat, že se tím význam naší „přirozená role“ nikoli zanedbatelně snížil.
Dvacátý osmý říjen 1918 představuje klíčový milník v našich dějinách. Jeho tvářemi bylo pět mužů domácího a tři muži zahraničního odboje. Rašín, Soukup, Stříbrný, Švehla, Šrobár + TGM, Beneš, Štefánik. A samozřejmě další. Ne všichni prošli svoji politickou pouť s čistým štítem, ne všichni se v dramatických dějinných zvratech v onom tragickém desetiletí (1938 – 1948) zachovali správně, čestně, hrdinně, státnicky moudře. Ale kdo jsme my, abychom po nich hodili kamenem, abychom je soudili.
Kam tím mířím?
Když přemýšlím nad 28. říjnem a jeho širšími souvislostmi, musím se ptát. Opravdu bylo nutné odsoudit Jiřího Stříbrného po válce (ještě před únorem 1948!) k doživotnímu vězení a nechat ho chcípnout v žaláři? Opravdu bylo nutné odsoudit po válce (ještě před únorem 1948!) Rudolfa Berana a generála Jana Syrového k dvaceti letům kriminálu, používat metody výslechů, za něž by se nemuselo stydět ani gestapo, a také Berana nechat chcípnout za mřížemi? A to je jen malá špička obrovského ledovce.
Všechny tyto justiční zločiny, více než demontáž Československa, mi kalí vzpomínku na 28. říjen 1918. Měla by být radostná, ale není.
