Když se asi rok před naším vstupem do NATO zajímal Jan Kavan o to, zda lze z aliance vystoupit, byla to víc než co jiného z jeho strany hloupost. To co řekl Andrej Babiš v debatě ČT 22. ledna byl ovšem jiný level: podraz.
Nedělní duel kandidátů na kanálech České televize Pavel vs Babiš jsem zapnul pozdě, začátek jsem nestihl. Netušil jsem, že P. Pavel má zdravotní handicap. Ano, zdálo se, že „ztrácí hlas“, ale to jsem přičítal vrcholící kampani a tomu, že musí stále někde mluvit. Teprve později jsem se dozvěděl, myslím, že mi to řekla žena, že P. Pavel je nachlazen a má zvýšenou teplotu. Navzdory tomu tahal za delší konec lana.
Andrej Babiš? Nepřekvapil. Pletl, občas i blábolil páté přes deváté, mísil polopravdy a nepravdy, zhusta odpovídal na něco jiného, než na co byl tázán, stále dokola omílal to, co jsme už tisíckrát slyšeli, zaměňoval pojmy za dojmy – až mi ho bylo občas i líto. Místy působil dojmem, že ohluchl. Kdybych o tom nebyl přesvědčen už dávno, pak tato debata by vyzněla v jasný závěr. Tento člověk na Hrad? V žádném případě! Pokud ano, bude to – v nadsázce řečeno – „na emigraci“.
Nevěřil jsem svým uším – ale měj jsem na nich sluchátka, takže jsem slyšel dobře -, když na otázku moderátora, jestli by v případě napadení Polska nebo pobaltských států měla ČR vyslat vojáky do otevřeného konfliktu, Babiš odpověděl:
Ne, určitě ne. Já chci mír, já nechci válku. A v žádném případě bych neposílal naše děti a děti našich žen do války.“
Uvědomil si vůbec, co říká? Tady přece nejde o jakoukoli válku, ale o pomoc spojencům při obraně proti agresorovi. Hovoříme o pomoci spojencům, s nimiž jsme ve společné alianci a v ní vázáni jistými závazky.
Představme si opačnou situaci. Kdyby se moderátor polské televize zeptal, jestli by Polsko mělo poslat vojáky do otevřeného konfliktu v případě, že by ČR byla napadena a jeden z kandidátů by odpověděl stejně jako A. Babiš.
Jak bychom jeho slova vnímali? Jak mohou nyní vnímat Babišova slova v Polsku, Litvě, Lotyšku, Estonsku, v celé alianci? Jakou pověst vzhledem k takovému vyjádření můžeme mít? Jak jsme důvěryhodní?
Jistě, jedna vlaštovka jaro nedělá a Babiš není Česká republika. Jeho vyjádření není naší, ale jeho ostudou, jeho podrazem. Leč úplná bagatelizace není na místě. A. Babiš není jedním z deseti milionů, na jejichž slovech zase tolik nezáleží, ale jedním ze dvou mužů, kteří se v sobotu stanou budoucí hlavou českého státu. Jeho slovo má tudíž nesrovnatelné větší váhu než moje nebo vaše.
Kdyby pro nic jiného, tak kvůli tomuto odmítnutí pomoci napadeným spojencům, byť v rámci čistě hypotetického příkladu, se Babiš v zápase o nejvyšší funkci naprosto zdiskreditoval. Pokud to dosud nebylo zjevné, tak dnes už víme, že populista A. Babiš je potenciálním bezpečnostním rizikem. Stane-li se nástupcem M. Zemana, bude to z bláta do louže.
