Odchod britské královny Alžběty II. připomněl nadčasovou dimenzi života a význam víry v lidském bytí. Nabídl příležitost dozvědět se něco víc o Skotské církvi a vztazích mezi oběma zeměmi – Anglií a Skotskem.
Pro mnohé byla inspirací k pohledu do historie a zahloubání se do spletitých ostrovních událostí se všemi jejich kladnými a příkladnými, ale také děsivě negativními okamžiky. Obojí vystupuje z mlhy starých časů dávných i nedávných staletí.
Málokterý evropský panovník vyvolal takový zájem po svém odchodu jako matka nového krále. Zájem bezpochyby oprávněný, přičemž – viděno z republiky ve středu Evropy - ostatní zemřelí monarchové se nacházeli, možná poněkud nezaslouženě, takříkajíc v jejím stínu. Na druhou stranu: pohřbů evropských panovníků jsme v posledních desetiletích – naštěstí – mnoho nezažili. Jenom namátkou, a to vybírám pouze královské monarchie:
Švédsko … poslední pohřeb panovníka zažila země v roce 1973, kdy zemřel král Gustav VI. Adolf; jeho nástupce Carl XVI. Gustav vládne dosud;
Norsko … poslední pohřeb panovníka zažila země v roce 1991, kdy zemřel král Olaf V.; jeho nástupce Harald V. je na trůnu dosud;
Belgie … poslední pohřeb panovníka zažila země v roce 1993, kdy zemřel král Baudouin I; po něm nastoupil na trůn Albert II., který v roce 2013 odstoupil; jeho nástupce Filip vládne dosud;
Dánsko … poslední pohřeb panovníka zažila země v roce 1972, kdy zemřel král Frederik IX.; po něm nastoupila na trůn Margrethe II vládnoucí dosud;
Španělsko … po obnovení monarchie a demokracie (1975) se v zemi dosud pohřeb panovníka nekonal. První pofrankistický král Juan Carlos I. V roce 2014 abdikoval a předal moc dosud vládnoucímu Felipe VI;
Nizozemí … v této zemi v období po druhé světové válce nenastala situace, aby panovník, v případě této monarchie panovnice, zemřel v úřadu hlavy státu. Tři královny vytvořily „tradici abdikací“:
Wilhelmina abdikovala v roce 1948 ve prospěch své dcery Juliany; zemřela v roce 1962;
Juliana abdikovala v roce 1980 ve prospěch své dcery Beatrix; zemřela v roce 2004;
Beatrix abdikovala v roce 2013 ve prospěch svého syna Willema-Alexandra, který vládne dosud.
Jak patrno, poslední pohřeb evropského krále, který zemřel na trůnu, se konal před bezmála třiceti lety. (V zájmu přiměřeného rozsahu článku jsem nezahrnul „nekrálovské“ monarchie na Starém kontinentu.)
Při vší úctě, britská panovnice byla, i s ohledem na geopolitický význam Spojeného království, ze všech výše uvedených monarchů nejvýznamnější a tomu odpovídá i šíře mediálního pokrytí jejího posledního rozloučení (včetně některých médií v ČR).
VEDLEJŠÍ EFEKTY
Pozorní pozorovatelé se smyslem pro detail jistě zaznamenali změnu v královském monogramu. Zesnulá panovnice měla „EIIR“ (Elizabet II Regina), její nástupce pak „CR“ (Charles Rex). A když už je řeč o novém králi, servery s gustem psaly o tom, že „dvakrát ztratil nervy“, a to vždy v souvislosti s psacími potřebami při podepisování významných dokumentů. Nejprve v sobotu 10. 9. ve Svatojakubském paláci, kde byl Radou pro nástupnictví formálně uveden do funkce, pak v úterý 13. 9. na hradě Hillsborough v Severním Irsku. Ať už šlo o špatné uspořádání psacích potřeb, nebo o pero, které pouštělo inkoust, šlo ze strany osob zodpovědných za protokol o stěží uvěřitelnou neprofesionalitu. Že byl král roztrpčen a vyjádřil svoji nelibost, tomu se nelze divit (byl bych ve svém věku také); jeho jedinou chybou bylo, že si neuvědomil kolikátého je a napsal špatné datum. Na druhou stranu: nic lidského nám není cizí, dalo by se říci – a to ani panovníkovi, protože je také člověk, byť rodu urozeného, ba královského.
Zaznamenat jsme také mohli dvě koruny. Ještě když byla rakev v Edinburghu, viděli jsme skotskou korunu (s červenou čepicí), po vystavení v Londýně byla součástí smuteční výzdoby britská imperiální koruna (s fialovou čepicí).
Mnozí se poprvé dozvěděli o rozdílu mezi Anglikánskou a Skotskou církví a také historický důvod, proč nový král podpisem garantoval ochranu a svobodu právě Skotské církvi. Uvědomili jsme si nezbytnou změnu v textu britské hymny – God Save nikoli the Queen, ale the King.
Zkrátka, jsme přímými účastníky, drtivá většina z nás poprvé v životě, dějinných okamžiků, které se v této podobě dlouho, možná nikdy, nebudou opakovat. Jsou to lekce z dějepisu v přímém přenosu.
POCTA KRÁLI
Jakou poctu ale může vzdát novému králi Čech žijící v České republice, který nejenže není antimonarchista, ale chová k britské koruně a jejím tradicím hlubokou úctu? Možností je několik. Jedna z nich: píseň. Dovolil jsem si napsat na melodii britské hymny český text nazvaný „Pocta Karlu III.“ Tady je:
•
Je čtvrtek 15. září 2022, něco po osmé hodině. Dívám se na přímý přenos z Westminster Hall na webu BBC. Kolem rakve stále proudí davy lidí. Mezi těmi, kde se přišli tímto způsobem rozloučit vidím před devátou hodinou, tedy před působivým střídáním stráží, také expremiérku Theresu Mayovou. Přišla jako ostatní, jako prostá poddaná Jejího Veličenstva. Stovky, tisíce lidí v tichém zamyšlení. Jsem ač vzdálen s nimi a v duchu jim mohu závidět královnu, která si získala srdce celého národa, protože sloužila své zemi beze zbytku tak, jak panovník své zemi sloužit má. Věřím, že i na Alžbětu II. lze vztáhnout biblické vyznání apoštola Pavla zapsané v jeho druhém dopise Timoteovi, čtvrté kapitole:
Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce.
Nechť je požehnána její památka!
