Čtvrtého srpna 1995 byl pátek. Na pražské Florenci stál zájezdový autobus. Plánovaný odjezd v 18 hodin. Cíl: Chorvatsko. Všechna sedadla byla obsazena. Krátce před startem přišla průvodkyně s neblahým vzkazem.
„V Chorvatsku dnes začala válka se Srby. Kdo chce, může vystoupit.“ Řekla to jinými slovy, ale smysl byl právě takový.
Nevystoupil nikdo. Ani já se ženou.
Odjížděli jsme toho dne do Prahy s předstihem, chtěli jsme se ještě zastavit u příbuzných. V 7:15 jsem poslouchal BBC a dozvěděl jsem se tu zprávu. Chorvatsko zahájilo operaci „Bouře“ (Oluja). Její smysl: osvobodit chorvatské území, na kterém byl protiprávně vyhlášen separatistický stát Republika Srbská Krajina podporovaný Bělehradem.
Stál jsem tehdy plně na straně Chorvatska a tento postoj jsem nezměnil.
Do země jsme přijeli druhý den ráno. Pobyt se od předchozích v této zemi vyznačoval tím, že jsem víc času věnoval zpravodajství. Místní televize i rozhlas byly plné informací z bojiště. Chorvatům se dařilo, sedmého srpna hlavní boje skončily jejich vítězstvím, oblast Krajina se opět stala součástí chorvatského státu. Sdílel jsem radost spolu s nimi.
Ovšem nejen radost.
V mnoha rodinách zavládl smutek ze ztráty synů, kteří padli. Na chorvatské straně jich byly dvě stovky (čísla se různí). O život přišli také dva čeští příslušníci jednotek OSN – Petr Valeš a Luděk Zeman.
V pondělí 7. srpna 1995 jsem měl na hotelu vzkaz, že mi bude volat bratr. Tenkrát jsme ještě nebyli vybaveni mobily, musel jsem k telefonu v recepci. Měl jsem neblahou předtuchu, která se vzápětí potvrdila.
V západních Čechách zemřel předchozího večera můj otec. Domů jsem se vrátil k čerstvému hrobu.
Zvláštní jsou někdy cesty života, jeho křižovatky a souvislosti. Byly to nejsmutnější chvíle, takové jsem dosud nepoznal. Radost z úspěchu Chorvatů se mísila s mým smutkem – a s žalem některých z nich. S žalem, kterému jsem o to víc rozuměl.
Opět se potvrdilo, že mince, list papíru i naše každodennost mají dvě strany.
Vzpomněl jsem si na rok 1976. Obrovskou euforii ze superúspěchu izraelské armády – osvobození rukojmí z letadla uneseného do Ugandy – poněkud tlumila skutečnost, že při této excelentní operaci zahynul jeden z velitelů – Jonathan Netanjahu, bratr nynějšího izraelského premiéra. Dodnes mám jeho fotografii doma v pamětní vitríně.
Život není ani černobílý, ani přímočarý.
•
... v Chorvatsku před chorvatskou vlajkou. Srpen 1995. (Archiv autora)
